Zuzana (52): Roky jsme spolu nemluvily. Sestra mi nemohla odpustit starou křivdu, dohromady nás svedla až smrt maminky

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
zena 50 1
zena 50 1

Jako malé děti jsme s mojí starší sestrou měly naprosto báječný vztah. Sestra byla jen o dva roky starší než já a skvěle jsme si spolu rozuměly. Zlom přišel v pubertě, kdy jsme se rozhádaly kvůli chlapci. Sestra to považovala za křivdu a dlouhé roky se mnou kvůli tomu odmítala mluvit.


Obvinila mě, že jsem jí přebrala kluka

Sestra kdysi dávno chodila s klukem jménem Zdeněk. V té době jí bylo 17 a Zdeněk byl její první velká láska. Pamatuji si na tu dobu celkem živě, sestra chodila s hlavou v oblacích a na všechny okolo se usmívala. Nebudu ale tajit, že i mně se zdál Zdeněk velmi sympatický. Byla jsem oproti němu sice o čtyři roky mladší, přesto o mě projevoval zájem. Nakonec to dopadlo tak, že se Zdeněk s mojí sestrou rozešel a o rok později začal chodit se mnou.

Zdroj: 123RF.COM

Sestru to strašně naštvalo. Nejvíce tím utrpěl náš doposud báječný vztah, který se prakticky ze dne na den proměnil v nenávist a pohrdání. Sestra mi to nedokázala odpustit a tenkrát prohlásila, že se mnou do konce života nepromluví. A jak se ukázalo, hodlala svých slov dostát.

Zdroj: 123RF.COM

Celé roky mě ignorovala

Sestra byla tehdejším vývojem událostí natolik rozhořčená, že se krátce nato odstěhovala z domu rodičů a začala bydlet sama. Od toho okamžiku jsme se prakticky přestaly vídat. Setkávaly jsme se pouze na narozeninových oslavách našich rodičů, během kterých jsme spolu nepromluvily jediné slovo. Sestra mě dlouhé roky naprosto ignorovala a předstírala, že neexistuji. Nepřála mi k narozeninám ani k svátku, neposlala pohled k Vánocům, nechtěla se vídat s mými dětmi, které tak nepoznaly svoji vlastní tetu.

Nebudu lhát, že mě situace panující mezi námi netrápila. Několikrát jsem se snažila se sestrou udobřit, snad stokrát jsem se omluvila, ale ani jednou moje pokusy nepadly na úrodnou půdu.

Po letech jsme spolu promluvily až po smrti naší maminky

Před rokem a půl naše maminka zemřela. Bojovala s ošklivou nemocí a roky se s ní statečně prala. Bohužel nad ní nemoc nakonec zvítězila, a my se tak musely s maminkou rozloučit. Maminčino poslední přání bylo, abychom se my dvě usmířily a konečně spolu zase začaly mluvit. V dopise na rozloučenou, který musela mít napsaný již dávno, psala, že je jejím přáním, abychom se k sobě opět chovaly jako sestry. Když jsem její slova v dopise četla, strašně mě to dojalo a chtěla jsem vztah se sestrou napravit. Bála jsem se ale, že sestra nebude mít zájem.

O to více mě překvapilo, když se mnou poprvé po tolika dlouhých letech konečně promluvila. Až smrt maminky nás opět svedla na společnou cestu. Se sestrou jsme si všechno vyříkaly, dokonce přiznala, že už mi odpustila. Věřím, že jestli se na nás maminka odněkud shora dívá, je šťastná. Přišla jsem sice o mámu, ale získala jsem zpátky svoji jedinou sestru.

Autor: Nikol Kolomazníková


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články