Zuzana (34): Dali nám střechu nad hlavou, ale museli jsme žít na povel podle jejich pravidel

od Luboš Klouček
3 minuty čtení
smutna zena scaled
smutna zena scaled

Soužití více generací pod jednou střechou nedělá doře. Přesvědčila se o tom i hrdinka našeho dalšího příběhu paní Zuzana, která se rozhodla podělit se s námi o svůj příběh. Ten sice začíná pozitivně a poukazuje na krásu soudržnosti rodiny, ale vzápětí odhaluje, že každá mince má vlastně dvě strany…


Přišli jsme o byt během chvíle

Vyprávění paní Zuzany nezačíná zrovna šťastně. Během jediného večera se totiž jí i celé její rodině změnil život. V panelovém domě, ve kterém společně s manželem a pětiletou dcerkou Libuškou bydleli, začalo hořet. Než se hasiči dostali až k ohnisku požáru, nemilosrdné plameny stihly poškodit celkem čtyři byty, z toho jeden patřil právě paní Zuzaně a jejímu manželovi.

Zdroj: 123RF.COM

„Ze dne na den jsme přišli o střechu nad hlavou,“ vypráví paní Zuzana a je vidět, že na ní události, které se staly před šesti lety, zanechaly hlubokou stopu. „Bylo deset večer, když jsme ucítili kouř. Pak už šlo všechno ráz na ráz – chaos, zmatek, strach. Najednou jsme stáli v pyžamech a v bundách před domem a s hrůzou sledovali, jak panelák sužují plameny. Včetně našeho bytu,“ říká a z jejího vypravování jde hrůza.

Mohli jsme bydlet u rodičů

Zdroj: 123RF.COM

„Neměli jsme kam jít. Byt jsme splatili teprve před rokem,“ pokračuje Zuzana ve svém vypravování. „První noc jsme strávili v hotelu, ale to nebylo řešení. Neměli jsme na to peníze a žít s dítětem v nějakém laciném penzionu jsme nechtěli.“ Nakonec vysvětluje, že jim pomocnou ruku nabídla rodina z manželovy strany. Jeho rodiče jim nabídli, aby se k nim nastěhovali. Měli v domě celé volné patro.

„Zpočátku jsem si myslela, že je to perfektní řešení. Dcera by měla milující babičku a dědečka na dosah ruky. Věděla jsem, že se často říká, že společné soužití nedělá dobrotu, ale s manželovými rodiči jsme vždycky skvěle vycházeli. Neviděla jsem v tom problém.“

Naše bydlení, naše pravidla

Zdroj: 123RF.COM

Zuzana pomalu přicházela na to, že měla na očích růžové brýle. Byla rodičům svého manžela vděčná za střechu nad hlavou, ale brzy poznala, že taková idylka to rozhodně nebude.

„Rodiče nám to řekli jasně: náš dům, naše pravidla. Pokud u nich chceme bydlet, musíme je poslouchat a žít podle jejich pravidel a zásad. Jestli jsme proti, můžeme se zase odstěhovat,“ odkrývá stinnou stránku života pod jednou střechou.

Plýtvání vodou, zbytečné svícení

Rodiče po nás chtěli, abychom žili velmi skromně. Ačkoli jsme jim přispívali na poplatky, nesměli jsme plýtvat vodou, nesměli jsme zbytečně svítit, nesměli jsme si pouštět televizi po desáté hodině, protože je to rušilo. Určovali nám, v kolik se musíme vracet domů. Neexistovalo, abychom chodili po domě třeba v jedenáct večer.

Zuzana během svého vypravování hluboce vydechne. „Nedalo se to vydržet, brzy nám to s manželem začalo lézt na mozek. Proto jsme se domluvili a našli si pronájem. Museli jsme z toho vězení plného pravidel co nejrychleji pryč,“ ukončuje svůj příběh a na tváři se jí rozprostírá spokojený úsměv.

Zuzana, Brno
Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Autor: Nikol Kolomazníková


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články