Zina (20): Máma mi vymýšlela nemoci, aby ji ostatní litovali

Když byla Zina malá, byla stále nemocná. Málokdy se ale skutečně nemocně cítila. Většinou jen zameškala školu a tvářila se před známými, že jí není dobře. Navíc v čekárně u doktora trávila většinu svého volného času.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Její matka totiž všechny kolem sebe, včetně Ziny, své vlastní dcery, přesvědčovala, že trpí podivnými nemocemi, které se mnohdy ani nedaly prokázat.

„U doktora jsem byla jako doma. Když se mě ptal, co mi je, nedokázala jsem odpovědět a matka za mě musela popisovat, že mě bolí klouby a mám rýmu. Potom jsem dostala prášky, které jsem svědomitě brala, abych se neexistující nemoci zbavila,“ vykládá čtenářka.

Myslela jsem si, že je to má chyba. Matka přitom trpěla Münchhausenovým syndromem

Münchhausenův syndrom je psychická porucha, při které si obvykle dospělá osoba vymýšlí nemoci někoho sobě blízkého. Dítěti potom schválně přitěžuje a chodí s ním po doktorech, blízkým vypráví o utrpeních, kterými si její potomek prošel.

Výsledkem je, že se matka dostává do středu pozornosti a je obdivována za to, jak se stále o někoho dokáže tak starat.

„Trvalo to asi dva roky, než se celá věc začala řešit. Bylo mi tehdy třináct. Učitelka si všimla, že mám ve škole až příliš zameškaných hodin. Když volala domů a matka jí vyprávěla o mých nemocech, jí se to zkrátka nezdálo a poslala raději na kontrolu sociálku,“ svěřuje se Zina.

„Když paní přišla, aby mě zkontrolovala, byla jsem matkou ovlivněná, a dokonce jsem skutečně věřila tomu, že mi něco je. Proto jsem jí odkývala, že mě bolí žaludek a zvracím. Nevěděla jsem tehdy, že zvracím kvůli psychice.

Skončila jsem v péči otce. Matka potřebovala psychologickou pomoc

Tehdy Zina matku milovala a nechápala, co se děje, když najednou musela do péče k otci. „Rodiče byli rozvedení a s tátou jsem se vídala jen o víkendech. Najednou jsem u něho byla na stálo. Dnes už ale vím, co se stalo, a jsem šťastná, že se mě ujal a já nemusela do děcáku,“ přiznává.

Matka se po prokázání Münchhausenova syndromu začala léčit. Až později bylo Zině vysvětleno, co se vlastně skutečně stalo. „Vypovídala jsem u několika výslechů, ale jako dítě jsem toho příliš neřekla. Neuvědomovala jsem si, že mé problémy jsou spíše psychické. Proto jsem také začala docházet k psychologovi, se kterým jsem společná sezení ukončila před dvěma lety.“

Matčino chování Zinu rozhodně ovlivnilo. Chápe ale, že za psychickou poruchu matka nemohla. „Necítím k ní žádnou zášť. Jednou za čas se vídáme, povídáme si, stále je to zkrátka moje matka. Snažíme se příliš na minulost nemyslet. Přesto uznávám, že mě někdy vzpomínky bolí.“

Autor: Šárka Cvrkalová

Názor odborníka

Může se zdát, že psychická porucha je něco tajemného, co má jeden člověk z tisíce, avšak jejich výskyt je mnohem častější, než by se na první pohled mohlo zdát. Existuje spoustu typů a podtypů různých poruch a člověk si leckdy ani nemusí být vědom toho, že nějakou takovou poruchou trpí. Někdy z toho důvodu, že se jedná o lehčí formu, která výrazně člověku nekomplikuje život, jindy se jedná pouze o jeden či dva výraznější rysy spjaté s určitou psychickou poruchou a někdy sama povaha poruchy znemožňuje její uvědomění si.

To, co ovlivňuje naši psychiku, se může promítnout i na našem fyzickém stavu a naopak. Tento vzájemně provázaný vztah psychosomatiky je někdy důvodem, že je nám fyzicky špatně, avšak běžní lékaři nemohou nalézt zjevnou příčinu. Stejně tak, když se cítíme psychicky špatně, tak se nám sníží imunita a odolnost vůči nemocem. Rovněž je dokázáno, že pozitivní smýšlení dokáže zkrátit dobu zotavení z fyzické nemoci. To vše jen ukazuje důležitost psychické pohody.

Je podstatné všímat si momentů, které v nás vzbuzují podezření, že se děje něco neobvyklého. A to zvláště v situacích týkajících se dětí. I rodiče jsou přeci jen lidé, a tak se i u nich může najít psychická porucha. Je tedy důležité zajistit, aby dítě netrpělo v rámci poruchy svého rodiče. Dítě totiž mnohdy neví, že jeho rodič se chová nějak neobvykle – jak by také mohlo, když nic jiného nezná a nemá to s čím porovnat. Spočívá to tedy hlavně na bedrech okolí, partnera, prarodičů, přátel, známých, školy, učitelů a dalších, kteří často jako první upozorní na nějaký takový problém.

Je zapotřebí dítě ochránit a nebát se kontaktovat sociálku nebo jinou odbornou pomoc. Můžete tím dítěti nebo rodiči zachránit život.

Mgr. Jiří Brouček
Psycholog