Žaneta (32): Už to nikdy neudělám, sliboval. Roky jsem trpěla jeho agresivní chování

od Luboš Klouček
3 minuty čtení
zena 19
zena 19

Už jako malá holčička jsem snila o princi na bílém koni. Vysnila jsem si dokonalého muže, který mě požádá o ruku během romantické večeře, se kterým budu mít dvě nádherné děti a útulný rodinný domeček. Která z nás podobně nesnila, že? Bohužel realita je mnohdy úplně jiná a v mém případě žádný princ na bílém koni nepřijel.


Růžové brýle jsem si sundala velmi rychle

Mariána jsem poznala v době, kdy jsem už několik měsíců nemohla „zakopnout“ o pořádného muže. Bylo mi tehdy šestadvacet, měla jsem za sebou několik nevydařených vztahů a kamarádky okolo mě byly nejen všechny zadané, ale postupně také jedna po druhé vdané. Já mezi nimi vyčnívala jako svobodná, pro což si mě velmi často dobíraly.

Proto jsem se do vztahu s Mariánem vrhla po hlavě. Konečně se o mě někdo zajímal a mně bylo jedno, jak působí na ostatní. Měla jsem na očích nasazené pověstné růžové brýle a připomínky lidí okolo jsem přehlížela. Po čtyřech měsících vztahu jsem ale brýle z očí sundala i já a konečně viděla, do koho jsem se to vlastně zamilovala.

Choval se majetnicky a agresivně

Zdroj: 123RF.COM

Marián je ten typ muže, který má pocit, že mu všechno patří, a to včetně mě. Usmyslel si totiž, že když se mnou chodí a říká, jak strašně mě miluje, stávám se automaticky jeho majetkem. Proto nabyl dojmu, že o mně může rozhodovat a určovat mi, co můžu a nemůžu dělat. Choval se ke mně majetnicky, rozhodoval o tom, kam půjdu a s kým. Musel mít přehled o tom, kde jsem a s kým tam jsem. A když se mu něco nelíbilo, dal mi to najevo dosti agresivním způsobem.

Po třech letech vztahu došlo na první facku. Přišla jsem totiž domů později, než v kolik jsem oznámila, a navíc jsem se přiznala, že jsem se zdržela s kolegy z práce v kavárně, kam jsme zašli na kafe. Ani jsem nestačila mrknout a jeho ruka se obtiskla o moji tvář. A to byl teprve začátek.

Stále sliboval, že už to neudělá

Zdroj: 123RF.COM

Nebudu lhát, že mě jeho výbuch nevyděsil. Přesto jsem dala na jeho milá slova a sliby, že to byl zkrat a že už to nikdy neudělá. Naivně jsem mu věřila a facku mu odpustila. Jenže se situace zanedlouho opakovala. Nebyla jsem totiž včas na domluveném místě, takže když jsme se vrátili domů, opět mi jednu ubalil. Od té chvíle to bylo jako ve stále se opakující smyčce: facka, omluva, sliby, facka, omluva, sliby, facka, omluva, sliby.

Trvalo to dlouhé roky, během kterých jsem trpěla přítelovy výbuchy vzteku. Často vyletěl kvůli naprosté maličkosti. Občas jsem dostala facku, někdy do mě silně strčil, až jsem spadla, jindy mě zase bolestivě držel za zápěstí. Až teprve před šesti měsíci jsem v sobě našla dostatek síly, abych od něho odešla. Byli jsme spolu několik let a já bych spočítala na prstech jedné ruky, kolik okamžiků po jeho boku bylo šťastných. Jsem ráda, že jsem konečně udělala tak důležitý krok. Sice pozdě, ale přece.

Autor: Nikol Kolomazníková


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články