Když moje maminka onemocněla, neváhala jsem ani na vteřinu a vzala si ji k sobě. Představa, že bych ji odložila do domova důchodců, když jsme doma s manželem zůstali jen my dva, a měli tak spoustu volného místa, pro mě byla nesnesitelná. Byla jsem vychována tak, abych měla úctu k rodičům, a maminka mi během mého života hodně dala. Dlužila jsem jí to.
Byla sice nemocná, ale nechtěla si to připouštět
Maminka byla nemocná a potřebovala dohled. Člověk nikdy nemohl vědět, kdy se jí něco přihodí, a takto měla pomoc doslova na dosah ruky. Svůj zdravotní stav si ale odmítala připustit. Na svůj věk chtěla být aktivní a čiperná, rozhodně neměla v plánu strávit poslední roky zavřená doma. Já jsem si to ale zpočátku neuvědomovala a chovala jsem se k ní tak, jako by již nebyla schopná se o sebe sama postarat. A mamince se to nelíbilo.
Několikrát se na mě utrhla
Myslela jsem si, že jednám v zájmu své maminky, když jsem se jí snažila se vším pomoci. Nabízela jsem jí pomoc s oblékáním, krájela jsem jí oběd na menší kousky, protože již neměla v rukou takovou sílu, pomáhala jsem jí do vany. Byla jsem přesvědčena, že to tak maminka chce, že jí všechno ulehčuji a že je takto spokojená.
Jenže ona nebyla. Několikrát se na mě utrhla a řekla mi, ať se k ní laskavě nechovám jako k malému dítěti.
Zdroj: 123RF.COM
Nedala jsem si pokoj
I přes maminčinu nespokojenost jsem si stále jela ve svém režimu. Chtěla jsem být mamince nápomocná, proto jsem dělala první poslední, abych jí život u nás udělala co možná nejlehčím. Všímala jsem si, že má stále větší problémy s chozením, proto jsem se domluvila v místním stacionáři a půjčila si domů za poplatek invalidní vozík. Pro moji maminku byla představa, že ji po ulici vozím na křesle, jako červený praporek na býka. Očividně se tento můj krok stal onou poslední kapkou, kterou její pohár trpělivosti přetekl.
Přišla jsem domů a maminka nikde
Jednoho odpoledne jsem se vrátila z práce domů a byla opět připravena být mamince k ruce. Jenže k mému překvapení doma nebyla. Vyděsilo mě to, ale jednou z možností bylo, že ji třeba manžel odvezl k lékaři nebo do obchodu. Volala jsem proto svému muži, který mi ale do telefonu řekl, že je stále v práci a s mojí maminkou dnes ještě nemluvil. Měla jsem o ni strach.
Rozhodla jsem se maminku hledat. Co kdyby se jí něco stalo?! Jenže maminka nikde poblíž nebyla a já už byla k smrti vyděšená.
Byla na výletě
Maminka se vrátila až k večeru. Byla vysmátá od ucha k uchu a očividně ve velmi dobré náladě. Já na ni hned vyjela, kde byla, že jsem se strašně bála. Ona se však jen usmála a řekla mi, že byla s kamarádkou Stázou na výletě. Dva stařenky se prostě jen tak sebraly a strávily celý den ve městě. Zaskočilo mě to. Moje maminka sice byla nemocná, ale její nemoc z ní nedělala nemohoucí. Touto lekcí mi to dala dost jasně najevo.
Autor: Nikol Kolomaznáková
