Poznali jsme se na internetové seznamce, ale moc šancí jsem tomu nedávala. Byl učitelem matematiky na základní škole a já až později jsem o něj začala mít velký zájem. Myslela jsem, že moje nádherná pohádka pokračuje, když si klekl a požádal mě o ruku. On na naší svatbu bohužel nepřišel.
Žila jsem s rodiči v malém rodinném domě. Nechtěla jsem utrácet za vlastní bydlení, když jsem byla ráda se svou rodinou a pomáhala jim. Měla jsem pro sebe celé první patro, zařízené mým oblíbeným provensálských stylem. Nemohla jsem si na nic stěžovat. Rodiče byli už staří a začali mít zdravotní problémy. Ale můj taťka mi neustále opakoval, ať už si najdu nějakého frajera a nezůstanu sama.
První krok
Založila jsem si internetovou seznamku a vyplnila základní údaje. Netrvalo dlouho a začalo mi pár kluků psát. Trávila jsem na mobilu poměrně hodně času a říkala si, jestli tam někde je ten můj pravý. Po dvou měsících snažení na prvních a taky posledních schůzkách jsem to postupně vzdávala. Potkala jsem buď samé namyšlené jedince, sukničkáře nebo ženaté chlapy.
Chtěla jsem jen obyčejného muže, který mě bude milovat. Neměla jsem velké požadavky, chtěla jsem hlavně, aby byl hodný a nejlépe i chytrý. Má práce byla posuzování jakosti potravin, takže mi bylo chemické odvětví velmi blízké. Měla jsem ráda vzorečky, výpočty a chemické reakce. Také přesně to jsem hledala – chemické reakce, takové to žhavé jiskření, které mi zatím s nikým nepřeskočilo.
Byl to ten pravý
Pak to přišlo. Napsal mi blonďák jménem Adam, třicet čtyři let, učitel matematiky, který miluje výlety do přírody. Úvodní popisek se mi líbil, a tak jsme si začali psát. Byl hodně stydlivý, jelikož jsme konverzovali asi měsíc a on nesebral odvahu mě někam pozvat na skutečné rande. Virtuální komunikace se pro nás stala denním chlebem. Už jsem ani nevěděla, jaké to je, mluvit s nějakým skutečným mužem. Po práci jsem vždy spěchala domů a těšila se na naše noční „povídání“. Schovávali jsme za online bezpečný svět a naše obrazovky.
Zdroj: 123RF.COM
První rande
Po dvou měsících každodenního psaní jsem se odhodlala a pozvala ho ven sama. Byl zaskočený, ale přijal a sešli jsme se na kávu. Donesl mi květiny a byl oblečený v bílé košili a černých kalhotách – opravdu mu to moc slušelo. Měl světlé blond vlasy sčesané na stranu a velké modré oči. Viděla jsem na něm, že je velmi nervózní, ale to jsem byla i já.
Vyprávěl mi o práci ve škole, o tom, jak miluje matematiku a čísla. V tom jsme si dobře rozuměli. Večer se vyvíjel skvěle. Za pár dní jsme to zopakovali a já ho pozvala domů na čaj. Od toho dne jsme spolu začali oficiálně randit a já byla velmi šťastná. Netrvalo to ani dva roky a požádal mě o roku. Byla to jednoduchá, ale zato romantická žádost v parku při večerní procházce. Vytáhl prstýnek a já křičela „anooo“. Byli jsme zamilovaní a chtěli jsme začít stavět svůj vlastní dům. Adam prodal byt a nastěhoval se k nám. Chtěli jsme trochu ušetřit a pořídit si něco svého.
Plánování svatby
Určili jsme si termín svatby a já začala vše zařizovat. Vysnili jsme si svatbu v blízkém kostele s jazzovou kapelou a hostinou v nedaleké restauraci. Vše bylo zařízené a my se těšili na náš velký den. Adam se choval zvláštně, ale považovala jsem to jen za naprosto pochopitelnou nervozitu.
Zdroj: 123RF.COM
Den D
Vzbudila jsem se a jela vyzvednout kytici a svatební šaty. Adam se chystal u svého kamaráda ve vedlejší vesnici a já později čekala na příchod kadeřnice a svých družiček. Měla jsem dvě nejlepší kamarádky, které se mnou pracovaly. Vše vypadalo perfektně a já byla nachystaná přesně na čas. Plná vzrušení jsem nasedla do auta a v celé své parádě jsme jeli ke kostelu. Hosté na nás čekali a každý jen chválil, jak mi to sluší. Byl to perfektní den, až do okamžiku, než přiběhla vystresovaná kamarádka, že ženich není k nalezení. Nikdo se mu nemohl dovolat a jeho přátelé si mysleli, že už tu dávno je. Podívala jsem se na mobil, kde byla od něj smska „Promiň Niky, ale já nemůžu, nezlob se.“ Snažila jsem se s ním spojit, ale měl vypnutý mobil. Šla jsem si sednout do auta a vzpomínám si jen na pláč. Dostala jsem prášek na uklidnění a usnula.
Nemilé překvapení
Celý zbytek dne mám v mlze. Když jsem se vrátila zpátky domů, Adamovy věci byly pryč. Nechal mi peníze na stole se vzkazem „Neměl jsem to nechat dojít tak daleko, ale už tě nemiluji, moc mě to mrzí. Peníze jsou za nájem a za zrušení svatby.“
Nevím, co bylo horší, jestli to šílené zklamání a bezmoc nebo ponížení před mými blízkými a rodinou. Adam se mi už nikdy neozval a nevím, kde je mu konec.
Autor: Monika Holemá
