Poslední roky jsem nezavadila o pořádného chlapa. Měla jsem sice několik známostí, ale žádný z těch mužů nestál za to. Léta mi přibývala a já začala závidět kamarádkám, že jsou vdané a zakládají rodiny. Jenže ten „princ na bílém koni“ zkrátka ne a ne přijít.
Vrazil do mě na ulici
Vracela jsem se zrovna z práce, kde jsem toho ten den měla doslova až nad hlavu. Cestou jsem ještě na mobilu vyřizovala pracovní e-maily a přiznám se, že jsem příliš nesledovala okolí. Vtom do mě vrazil cizí muž a mně kvůli tomu vypadl telefon z ruky. Začala jsem mu nadávat, jestli by si laskavě nemohl dávat pozor. „Jestli praskl displej, zaplatíte mi to,“ brblala jsem a sbírala ze země mobilní telefon. Přitom jsem si daného muže stihla prohlédnout a první, co mě napadlo, bylo „proboha, co je to zač?!“. Rozhodně nepatřil k mužům, kteří by o sebe dbali, a popravdě se mi trochu hnusil. Telefon byl naštěstí v pořádku, proto jsem mu věnovala ještě jeden podrážděný úšklebek a dál pokračovala v cestě.
Zdroj: 123RF.COM
Za týden jsem ho potkala znovu
Srážku s neznámým zanedbaným mužem jsem vypustila z hlavy. Osud mi ho ale týden nato poslal do cesty znovu. Jela jsem tramvají a všimla si, že nastoupil. Doufala jsem, že si mě nebude pamatovat, jenže on si to s úsměvem na tváři namířil přímo ke mně. „Ani jste mi neřekla, jestli je telefon v pořádku,“ řekl místo pozdravu a bez optání se posadil přímo vedle mě. „I kdyby nebyl, stejně byste se nezmohl na zaplacení opravy,“ odfrkla jsem a v mém hlase určitě bylo znát znechucení.
Samozřejmě si toho všiml a dotčeně se mě zeptal, jestli si o něm myslím, že nemá peníze, aby si mohl dovolit opravu displeje. Místo odpovědi jsem jen pokrčila rameny a dala se k odchodu. Díky bohu, že jsme zrovna přijeli na zastávku, na které jsem vystupovala.
Udělala jsem chybu
Osud si se mnou očividně zahrával, protože jsem toho muže začala potkávat stále častěji – v tramvaji, v obchodě, na ulici. Čím víc jsem se s ním střetávala, tím víc jsem o něm začala přemýšlet. Vlastně nebyl až tak škaredý, kdyby si trochu jinak upravil vlasy a místo roztrhané džísky nosil třeba koženou bundu, byl by to docela fešák.
Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale jednou jsem ho pozvala na rande. Byl to momentální nápad, kterého jsem hned po vyřčení litovala. On ale přijal a druhý den jsme šli na večeři, kam mimochodem dorazil báječně upravený. Během jediného večera jsem zjistila, jakou jsem udělala chybu. Radim, jak se onen neznámý jmenuje, je opravdu báječný chlap a my dva si skvěle rozumíme. Po prvním rande následovalo druhé, pak třetí a na tom čtvrtém už jsme skončili u mě doma. Začali jsme spolu chodit. Dala jsem na první dojem, a málem tak přišla o muže svého života. Věřím totiž, že Radim je pro mě ten pravý.
Autor: Nikol Kolomazníková
