Když jsem ty dveře otevírala, ani zdaleka jsem netušila, co mě za nimi čeká. Vracela jsem se domů z práce unavená. Poslední dobou toho bylo strašně moc.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Do toho ještě ta situace, která tu panovala už několik měsíců. Lidé ztráceli jistoty a nikdo pořádně nevěděl, co nás čeká. Celkově to na mě doléhalo a já cítila, že už nějakou dobu nejsem ve své kůži.
Nebyla jsem z těch, kteří se z toho hned hroutili
Loni na jaře jsme si neuměli představit, co všechno nás čeká. Kdybychom už tenkrát věděli, že situace bude ještě vážnější, pak bychom k tomu možná přistupovali jinak.
Já nebyla jedna z těch, kteří se z pandemie hroutili a přivolávali temnou budoucnost. Nepodceňovala jsem to, co se všude děje, ale také jsem se snažila nepouštět si to moc k tělu.
Nějakou dobu se mi to dařilo. Jenže jak šel čas, rostl počet případů, lidé umírali, bylo kolem mě stále více negativních lidí. A jejich pohled na situaci začal dopadat i na mě.
Odloučení pro mě bylo hodně těžké
Ta situace nebyla jednoduchá pro nikoho z nás. Jestli tu ale byla věc, která mě u srdce tížila ze všeho nejvíce, pak to bylo odloučení s rodinou.
Moje jediná dcera totiž žije v zahraničí. Následovala tam svého partnera, kterého si před třemi lety vzala a s nímž tam také založila rodinu.
Dokud byl svět ještě v pořádku, vídali jsme se docela často. I tak mi ale dcera, a především vnoučata, chyběla. A když se světem začala šířit korona? Bylo mi jasné, že se neuvidíme hodně dlouho.
Dopadla na mě tíha situace
I když jsem zpočátku byla v pohodě, postupem času mě moje pozitivní nálada opouštěla, Zejména proto, co se dělo v mé blízkosti.
V práci nás bylo málo – kdo nebyl nakažený, ten byl doma s dítětem. Museli jsme dělat přesčasy, práce bylo hodně a lidí málo.
Cítila jsem, jak se na mě podepisuje únava. Byla jsem vyčerpaná nejen fyzicky, ale také psychicky. Neviděla jsem dceru s rodinou už takovou dobu a hrozně mi chyběli!
Ten pohled mě dohnal k slzám
Toho dne jsem se vracela domů z práce, kde jsem opět zůstala přesčas. Byla jsem vyčerpaná, těšila se do vany a do postele. Měla jsem toho plné zuby.
Když jsem otevírala dveře bytu, netušila jsem, co mě za nimi čeká. Když jsem tam viděla stát svoji dceru a vnoučata, úplně mě to dostalo!
Nečekala jsem je! Byli jsme domluveni, že než se situace zlepší, bude rozumnější, když nebudou cestovat a riskovat, že se nakazí. A teď tu byli všichni čtyři a já se neubránila slzám. Málem jsem se z toho zhroutila, ale v dobrém.
Návštěva dcery s rodinou mě nabila energií, kterou jsem potřebovala. Zdrželi se sice jen několik dní a poté odjeli opět na neurčitě dlouhou dobu, ale jejich přítomnost byla přesně to, co jsem tehdy potřebovala. Stále se však nemohu vzpamatovat z toho, že mě takto překvapili.
Kdybych věděla, že se situace o pár týdnů později zhorší, přemluvila bych je, aby se zdrželi déle. Nyní se raději vídáme jen přes videohovor – je to tak pro všechny bezpečnější.
Autor: Natálie Kabourková
