Sylva měla do nedávna velkou a na první pohled šťastnou rodinu. Jenomže ne všechno bylo tak růžové, jak se na první pohled zdálo. Když se rodině narodilo třetí dítě, její manžel Ivan se rozhodl pro rozvod. Vždy totiž chtěl syna, kterého mu ale manželka nedokázala dát.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Samozřejmě, že mě mrzelo jeho rozhodnutí. Slzy smutku vystřídal vztek a bezmoc. Nakonec si ale říkám, že když ode mě odešel kvůli takové banalitě, nebyl to úplně dobrý chlap. O své holčičky se teď starám s přítelem, který všechny tři dcery bere jako vlastní,“ popisuje čtenářka.
Poprvé jsem otěhotněla ve třiceti. Už tehdy řekl, že chtěl chlapce
Když Sylva otěhotněla poprvé, bylo jí třicet a s Ivanem ještě nebyli manželé. Poté, co se narodila holčička, Ivan Sylvu požádal o ruku. Dva roky na to Ivan začal plánovat, že by mohli pro malou Sárinku pořídit bratříčka.
„O tom, že budeme mít další dítě, mluvil často. Nikdy ale neřekl vyloženě miminko, vždycky mluvil o chlapečkovi.“
Trvalo to, než jsme se rozhodli, že je vhodná doba. Ve třiceti pěti jsem otěhotněla podruhé. Když nám doktoři oznámili, že to bude holčička, poznala jsem na něm, jak je zklamaný.“
Nechali jsme se překvapit, třetí dítě byla ale opět dívka
Ivan se podle Sylvy snažil být dobrým otcem, bylo na něm ale vidět, že moc touží po chlapečkovi.
Když Sylva naposledy otěhotněla, rozhodl se pár, že si nenechá sdělit pohlaví dítěte a počká si až na porod.
„Pořád mi hladil břicho, opakoval, že to bude malý Samuel, vůbec nebral v potaz, že by to mohla být holčička. I já jsem doufala v chlapce, ale když se v porodnici ukázalo, že je to další dívka, byla jsem šťastná matka, která neřeší, jestli drží Samuela, nebo Dášenku.
Opustil mě. O rok později jsem našla muže mých snů
Když se Ivan dozvěděl, že se jeho ženě narodila třetí holčička, byl zklamaný.
„Neměl vůbec radost, ani si ji nechtěl pochovat. Byla jsem zklamaná, ale myslela jsem, že ho to přejde. Po návratu z porodnice mi ale oznámil, že mě opouští,“ popisuje Sylva.
„Řekl mi, že v mém věku už mít děti nebudu, že si najde někoho mladšího, kdo mu konečně dá syna. Prý si to nemám brát osobně, on by ale chtěl být tátou, který učí svého kluka kopat do míče a řídit auto.
„Myslel si snad, že mu v tom požehnám, když mě opouštěl. Pohádali jsme se, pak jsem dlouho plakala steskem, trvalo mi, než jsem pochopila, že pro takového chlapa se brečet nevyplácí.“
Sylva o rok později potkala Adama. Po půl roce se k ní nastěhoval a začal jí finančně pomáhat, aby mohla pro svoje holčičky zařídit vše potřebné.
„Na první pohled jsem poznala, že je bude brát jako vlastní. Nejspíš je lepším otcem, jakým Ivan kdy mohl být. Jsem nakonec ráda, že to dopadlo takhle,“ končí vyprávění čtenářka.
Autor: Šárka Cvrkalová
Názor odborníka
To, zda se nám podaří chlapeček nebo holčička, nám na začátku těhotenství bohužel nikdo nezaručí. Mohli bychom se ptát, zda se za Ivanovou touhou po synovi neskrývá něco hlubšího nebo zcela něco jiného? A proč tomu přikládá takovou váhu? Každý člověk je svým způsobem jedinečný a zjištění odpovědí na tyto otázky by vyžadovalo důkladné prozkoumání Ivana, jeho hodnot a života. Ať je to však jakkoliv, Sylva to na začátku příběhu vyjádřila pěkně a přesně: „Když kvůli ní odešel kvůli takové banalitě, asi to pro ni nebyl úplně dobrý chlap.”
Je dobré vidět příběh, který má šťastného konce v nalezení nového partnera, se kterým si Sylva rozumí. Ukazuje to, že je potřeba se nevzdávat a nepropadat depresi, protože nikdy nevíme, kdo do našeho života může vkročit zítra. I když konec vztahu může být velmi komplikovaný a náročný a může být nutné si dát chvíli pauzu na urovnání myšlenek, tak pokud si udržíme optimistický výhled do budoucna, zvýší to naší celkovou pohodu, což se promítne i do toho, jak nás ostatní lidé vnímají.
