Po svých rodičích toho můžeme podědit hodně. Povahové rysy, podobu a samozřejmě také talent. Tak tomu bylo i v případě Stely, které se podařilo jít ve stopách svých úspěšných rodičů a dokázat, že i ona vyniká ve stejném oboru.
Článek byl zaslán v těžkém období, kdy řádí koronavirus a byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Lidé jsou ale nepřející, a tak se Steliny úspěchy často setkávaly s nepochopením, ba dokonce s podezíráním, že to určitě nebylo jen tak…
Odmalička jsem byla vedena k tomu, že budu lékařka jako moji rodiče
Jsem jedináček a na mé výchově se to logicky dost podepsalo. Nejenže jsem mohla mít všechno, zejména pak pozornost rodičů jen sama pro sebe, ale také bylo rozhodnuto o mé budoucnosti – a to ještě předtím, než jsem do toho vůbec mohla mluvit.
Odmalička jsem byla vedena k tomu, že ze mě jednoho krásného dne bude doktorka a že se vydám po stopách svých rodičů. Oba dva jsou úspěšní a uznávaní doktoři.
Sžila jsem se s představou, která vlastně nebyla moje
Jelikož moje budoucnost byla naplánována už od útlého věku a poté neustále vštěpována do hlavy, nakonec jsem představy, které vlastně nebyly moje, přijala za své.
Sžila jsem se s představou, že skutečně budu doktorka, a přizpůsobila se přání rodičů. Nastoupila jsem na střední zdravotnickou školu, poté na vysokou.
Nakonec jsem to sama chtěla dotáhnout daleko. A dařilo se mi, projevily se geny zděděné po rodičích.
Své úspěchy jsem musela obhajovat. Nikdo mi nevěřil
Když jsem se na vysoké škole jako jediná z ročníku dostala na praxi do nemocnice ve větším městě, než bylo to naše, ostatní mě odsoudili.
Tvrdili, že jsem protekční, že mi to domluvili rodiče. Nikdo mi nevěřil, že bojuji sama za sebe a že rodiče v tom prsty nemají.
Cokoli se mi povedlo, musela jsem obhájit. Podezírali mě, že mám protekci a výhody jen proto, že jsou moji rodiče kapacity ve svém oboru. Nebyla to ale pravda.
Bude to takhle až do konce života?
I ze mě se stala doktorka a troufnu si skromně tvrdit, že jsem dobrá. Dala jsem do toho maximum, protože jsem chtěla – ne proto, že bych musela.
Nyní mám dobrou práci, slušně placenou, dostávám skvělé příležitosti. Ale ne proto, že jsou moji rodiče lékaři, ale proto, že se snažím a vydávám ze sebe maximum.
Přesto se stále najdou tací, kteří mi nevěří, podezírají mě a prohlašují o mě ošklivé věci. Ptám se často sama sebe, jestli to takhle budu mít už napořád.
Opravdu se budu muset až do konce života obhajovat, že v tom, co jsem dokázala, rodiče nehráli roli? Někdy si říkám, že jsem možná měla zapadnout v davu. Třeba bych se měla lépe.
Autor: Nikol Kolomazníková
