Simona poprvé otěhotněla, když jí bylo dvacet. Přestože tehdy ještě studovala, s přítelem se rozhodli situaci zvládnout a dítě vychovat. Po pěti letech se vzali, našli si společné bydlení a po dalších třech letech Simona znovu otěhotněla, tentokrát již záměrně. To bylo malé Ivance osm roků.
„S Adamem jsme věděli, že mezi dětmi bude velký věkový rozdíl. Přesto jsme chtěli ještě jednou prožít vychovávání malého miminka, mít čtyřčlennou rodinu, která se jednou přestěhuje do domku na vesnici a bude žít spokojený život. Ivanka ale naše nadšení z těhotenství nesdílela,“ říká Simona.
Rozmazlovali jsme ji a dali jí všechno. Když jsem otěhotněla, bála se, že už nebude na prvním místě
Simona s Adamem vychovávali svou prvorozenou dceru velmi dobře, podle některých přátel prý ji ale až moc rozmazlovali. „Stále nám někdo říkal, že bychom neměli všechno povolit, že bychom ji měli trestat, když něco provede, ze všech stran se ozývaly rady. Ale my nechtěli být zbytečně přísní,“ říká Simona. „Když jsem Ivance oznámila, že bude mít brzy malou sestřičku, nebo bratříčka, rozplakala se.“
Ivanka nedokázala pochopit, že se bude s někým muset dělit o hračky, že budou její rodiče mít teď méně času na hraní jenom s ní, že bude v rodině někdo další, komu dají svou lásku a péči. „Pořád chodila za mnou a ptala se mě, jestli ji budu mít stále ráda, až přijde na svět její sourozenec. Někdy, když jsem jí řekla, aby si hrála sama, protože jsem unavená, se vztekala, že jsem unavená kvůli tomu dítěti, co nosím. Potom mi mlátila pěstičkama do břicha, několikrát po mně dokonce skákala a kopala do mě.“
Podle Simony naštěstí neměla osmiletá holčička příliš síly, aby jí něco provedla. Přesto jí ale s manželem důrazně vždy vynadali. „Tím pádem se ale na sourozence těšila ještě méně. Brečela, že ještě není na světě a už ho máme raději než ji.“
Po porodu se naštěstí situace uklidnila
Simonin manžel se vyptával přátel, kteří mají dvě děti, jak situace probíhala u nich. „Pokaždé přišel s nějakou zprávou, kterou mě jenom znervóznil. Všichni naši známí si totiž mysleli, že Ivančino chování není normální,“ vzpomíná Simona. Naštěstí nakonec láska k matce předčila vše ostatní. „Když mi praskla voda a dostala jsem bolesti, manžel mi volal sanitku. Ivanka byla tehdy doma, běhala kolem mě a ptala se, jestli jsem v pořádku. Bylo vidět, že se o mě opravdu bojí.“
Když se chlapeček narodil, Ivanka se uklidnila. „Chodí za mnou teď mnohem častěji a říká mi, že mě má ráda. Asi se chce ujistit, že opravdu nemusí žárlit. Já se o ni samozřejmě starám se stejnou láskou jako o syna Adámka. Myslím, že se o mě tehdy před porodem Ivanka bála a uvědomila si, že jsme všichni jedna rodina, že bychom měli táhnout za jeden provaz. Na Adámka sice trošku žárlí, rozhodně to ale není tak velké, jak to před porodem vypadalo.“
Simona
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Autor: Šárka Cvrkalová
