Simona (27): Přítel mě psychicky vydírá, bojím se ho opustit, že si něco udělá

Aleš byl moje první velká láska. Známosti, které jsem měla před ním, mezi vážné nepočítám – vztahy nikdy netrvaly dlouho. Až díky Alešovi jsem poznala, jak silná láska dokáže být. Když jsme se poznali, bylo mi čerstvých 22, Aleš je o čtyři roky starší. Po půl roce známosti jsme spolu začali bydlet a plánovat společnou budoucnost. Vše se zdálo zalité sluncem, protože tehdy jsem ještě nevěděla, že mám na očích ony pověstné růžové brýle…

Milovala jsem ho, proto jsem mu ledacos odpustila

Když se nad naším vztahem teď zpětně zamyslím, musím sama sobě přiznat, že jsem byla hodně naivní. Do Aleše jsem se bláznivě zamilovala a právě díky tomu mnohdy přešla chování, které se mi nelíbilo a se kterým jsem nesouhlasila.

První náznak žárlivosti přišel krátce poté, co jsme spolu začali bydlet. Pozvali jsme k nám pár společných přátel, abychom oslavili novou životní etapu. Toho večera se všichni dobře bavili, něco jsme popili a nic nenasvědčovalo tomu, že se vzápětí všechno pokazí.

Kamarád Honza mě totiž v jednu chvíli vzal kolem ramen a lehce pod parou mi něco šeptal do ucha. Ani jsem mu nerozuměla, ale během vteřiny k nám přiskočil Aleš, Honzu ode mě surově odstrčil, začal blekotat něco v tom smyslu, že se má Honza laskavě držet dál a já si mám uvědomit, že jsem zadaná. Po tomto incidentu zábava ochladla a krátce poté kamarádi odešli domů.

Moc dobře ví jak na mě

Od toho večera jsem se s Alešovými žárlivými projevy setkávala stále častěji. Ačkoli jsem se nechovala nějak nepatřičně, Aleš to vždycky dokázal podat tak, abych si začala myslet, že to byla moje vina a že měl k žárlivosti důvod. Moc dobře věděl jak na mě a vždycky se mu podařilo mě zblbnout tak, že jsem jeho slovům věřila, ačkoli to vůbec nebyla pravda.

Choval se ke mně majetnicky, začal mi vyčítat, když jsem chtěla vyrazit ven s kamarády. Kdykoli jsem chtěla jít někam bez něho, hodil na mě psí oči a říkal, abych se co nejdříve vrátila domů, že se mu po mně bude moc stýskat. A já ho milovala natolik, že jsem brzy začala návrhy kamarádů odmítat a místo toho jsem zůstávala s Alešem doma.

Už to přestávám zvládat

Letos jsme s Alešem oslavili páté výročí vztahu. Člověk by si řekl, že pět let už je docela dlouhá doba, po které by partneři mohli začít uvažovat o dětech a založení rodiny. Já ale místo myšlenek na děti sama v sobě řeším, že život po boku přítele přestávám zvládat. Když jsem se o tom pokusila promluvit s Alešem, ztropil neskutečnou scénu. Nebyl na mě zlý ani agresivní, ale naopak mi začal vyhrožovat, že pokud ho opustím, ztratí jeho život smysl. Dal mi dost jasně najevo, že jsem středobod jeho vesmíru, a pokud se ho rozhodnu opustit, budu si to do smrti vyčítat.

Nejradši bych od něho odešla, ale nemůžu

Po boku Aleše už nejsem šťastná. Už dávno jsem si sundala ony růžové brýle a najednou na Alešovi vidím všechny ty chyby, které jsem přehlížela. Nejradši bych od něho odešla, ale nemůžu. Bojím se totiž, že pokud se s ním opravdu rozejdu, splní svá slova a skutečně si něco udělá. Nedokázala bych žít s pocitem, že jsem ho dovedla k něčemu tak otřesnému. Zároveň ale nevím, jak dlouho ještě vedle takového člověka dokážu žít, aniž bych se nezbláznila.

Autor: Nikol Kolomazníková