Ovdověla jsem krátce před padesátkou. Prožila jsem víceméně šťastné třicetileté manželství a pomalu se začala smiřovat s tím, že zbytek života budu už bez partnera. Snažila jsem se být aktivní a pozitivní, ale upřímně, muž po boku mi hodně chyběl. Nebyla jsem sama, ale muž po boku mi stejně chyběl .
Po smrti manžela jsem už nedoufala v to, že bych se ještě někdy mohla zamilovat. Vzala jsem si k sobě do bytu nemocnou maminku a pečovala o ni. Mám dvě dospělé děti, od kterých mám už tři vnoučata, takže na samotu jsem si rozhodně stěžovat nemohla. Volný čas jsem věnovala milovaným procházkám s mým psíkem, vnoučatům a mamince.
Uvnitř duše mi ale bylo jako ženě smutno. Chyběl mi muž, který by mě vzal za ruku a pohladil. Neměla jsem komu si položit hlavu na rameno a napříč mému věku, mi chyběl i milostný život a intimita.
Pravidelné návštěvy hřbitova
Poslední rok maminky života jsem se o ni intenzivně starala každý den. Děti se mi také snažily pomáhat, ale hlavní tíha péče byla hlavně na mě. Přála jsem si mít maminku doma, kde to zná a v kruhu milující rodiny. To se mi nakonec povedlo.
Zdroj: 123RF.COM
Po její smrti jsem začala pravidelně chodit na hřbitov zapalovat jí na hrob svíčky a zalévat květiny. Stal se z toho takový můj rituál. Vzala jsem pejska a každý druhý den spojila procházku s návštěvou hřbitova.
Často jsem tam potkávala muže v mém věku. Chodil k hrobu, který byl nedaleko toho maminčina. Začali jsme se zdravit a občas jsme prohodili pár zdvořilostních vět. Pak jsem ho několik týdnů nepotkala. Tak nějak jsem se vždy těšila, jestli ho tam zase náhodou neuvidím. A stalo se. Náhoda tomu chtěla, že jsme se po delší době oba sešli u hřbitovní brány. Pozdravili jsme se a já řekla, že jsem ho dlouho neviděla. Odvětil, že byl nemocný a zeptal se mě, jestli bych s ním nešla někdy na kávu nebo na procházku.
Vzájemné sympatie
Ráda jsem souhlasila a u kávy to nezůstalo. Rychle jsme zjistili, že máme spoustu společných zájmů. Byl také vdovec a stejně tak už vzdal myšlenky na nový vztah. Začali jsme se scházet skoro každý den a po půl roce Karel prodal svůj byt a nastěhoval se ke mě. Za peníze jsme koupili zahrádku za městem s malou chatkou. Tam od jara do podzimu trávíme skoro všechen čas.
Moje rodina ho přijala moc hezky. Děti jsou rády, že jsem šťastná. A to opravdu jsem. Nikdy bych nevěřila, že se ještě na stará kolena zamiluji. Staráme se s Karlem o zahrádku, hlídáme vnoučata, chodíme na procházky se psem a do divadla. A jako bonus nám to klape i pod peřinou. S novou energií a elánem si užívám každý den.
Autorka: Svatava Pokorná
