Richard Sandrak býval známý jako „malý Hercules“ a mohl se v pouhých 12 letech chlubit postavou, o které si mnozí mohou nechat zdát. Zatímco desetiletý Uzair Farooq pochází z Pákistánu a už teď se o něm hodně mluví. Má nakročeno k tomu, stát se nejsilnějším chlapcem na světě.
Malý rekordman z Pákistánu
Že svoje přání myslí vážně, to dokazují už jeho stávající výkony. Dokáže totiž nafouknout pneumatiku nosem za méně než jednu minutu. Vysloužil si díky tomu už ve svém věku zápis do knihy rekordů.
Zdroj: Buzzvideos.com
Mezi jeho další silácké kousky patří například ohýbání železné tyče zuby nebo zadržování rozjetého motocyklu pouze vlastníma rukama. S lámáním siláckých rekordů to mladý muž myslí vážně a plánuje být nejsilnějším mužem na světě. A nadšená rodina ho podporuje.
Ostatně Uzair je příslovečným jablkem, které nepadlo daleko od stromu. Jeho otec Ghulam má v repertoáru podobné kousky a oficiálně se honosí titulem jednoho z největších siláků v rodném Pákistánů. Pořádnou sílu ukazují také oba bratři malého Uzaira. Přes rizika, která jsou s podobně extrémními výkony spojená, však Uzairův otec s pokračováním svého potomka v netypické „rodové tradici“ jednoznačně souhlasí.
Když se dřina promění v posedlost
Nezbývá než popřát malému Uzairovi, ať se mu jeho sen splní a ať se jeho budoucnost vyvine lepším směrem než u Richarda Sandraka, ukrajinského chlapce, jehož osud sledovali prostřednictvím televizního dokumentu diváci na mnoha místech na světě, a to i u tuzemských obrazovek.
Richardovi se svého času přezdívalo „malý Hercules“ a v pouhých 12 letech se mohl chlubit postavou, kterou by mu v té době záviděl nejeden zarytý návštěvník fitness centra. A to mu zároveň vysloužilo nemalou pozornost veřejnosti. Za senzací však stála tvrdá dřina a odříkání. Ze strany malého dítěte zcela jistě ne tak úplně dobrovolné. Po letech je z Richarda poměrně obyčejný mladý muž, který se dávno nemůže chlubit přemrštěně vypracovanou muskulaturou.
Zdroj: Albanydailynews.com
Odborníci se shodují na tom, že extrémní přetěžování neprospívá zdárnému fyzickému vývoji dětí, neboť rozhodně nejsou zmenšenou kopií dospělých a jejich organismus je jiný.
Zásada „nepřetěžovat“ by měla platit do zhruba sedmi až deseti let, jinak hrozí například zničené klouby. Nemluvě o křehké dětské psychice vystavené takto extrémní zátěži. Děti by zkrátka měly dostat příležitost být i nadále obyčejnými dětmi, které si hrají a mají běžné starosti.
Autor: Denisa Holanová
