Šárka (32): Myslela jsem, že jsem do výtahu nastoupila sama, bohužel ne. Pak už je můj příběh jen pro silné povahy

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
zena 37
Zdroj: Shutterstock

S telefonem v ruce nastoupila do výtahu. Začetla se do zpráv, díky kterým nevnímala dění okolo sebe. Měla pocit, že výtahem pojedeme sama, ale to nebyla pravda. Jen co se dveře výtahu zavřely, někdo na ni promluvil. Jinak kratičká jízda výtahem do osmého patra najednou trvala celou věčnost. Šárka měla pocit, že snad nikdy neskončí.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

V hlavě jsem měla plno věcí

Byla jsem začtená do e-mailů, kterých jsem měla plnou schránku, a všechny doslova volaly o to, abych je konečně vyřídila. Měla jsem plnou hlavu úkolů, které musím stihnout.

Vydala jsem se na schůzku do budovy, která nepůsobila reprezentativním dojmem. Jelikož jsem ale byla zahleděná do telefonu, nevnímala jsem okolí.

Nastoupila jsem do výtahu, stále s očima upřenýma na displej svého mobilu. Myslela jsem si, že jsem tam sama. Jenže jsem nebyla a došlo mi to hned poté, co se dveře výtahu zavřely.

Paninko, jakpak se máte?

Když na mě promluvil pro mě neznámý mužský hlas, trhla jsem sebou. Odlepila jsem oči od telefonu a zadívala se na muže, který stál kousek vedle mě.

Výtah se dal do pohybu a ten neznámý muž se ke mně přiblížil. „Ukaž, co máš v kabelce!“ řekl mi najednou a udělal krok ke mně. Prostředí výtahu se rázem zdálo ještě menší a užší.

Instinktivně jsem kabelku stiskla ramenem a ucouvla, ačkoli nebylo kam. Chlápek se na mě divně díval a stále se dožadoval mé kabelky. Když začal šátrat v kapse u bundy, dostala jsem strach.

Nekonečná cesta do osmého patra

Cesta výtahem jindy trvá jen pár vteřin, mně se ale zdálo, že trvá celou věčnost. Neznámý muž už stál přímo přede mnou, z dechu mu byl výrazně cítit alkohol.

„Naval sem tu kabelku a nic se ti nestane, povídám!“ zaburácel na mě, sáhl mi rukou na rameno a snažil se mi kabelku sebrat. Cosi uvnitř mě mi dodalo sílu a já kabelku ubránila.

Srdce jsem měla až v krku. Hlavou mi proběhlo, že mě teď určitě zabije, jen pro mobil a pár stovek, co jsem měla v peněžence.

Zmizel beze stopy

Konečně se výtah zastavil, dveře se otevřely a já proklouzla kolem toho slizáka. Utíkala jsem temnou chodbou – bylo brzy ráno, očividně tu ještě mnoho lidí nebylo.

Zapadla jsem za první dveře, za kterými se svítilo. Seděl tam muž, díval se na mě, co tam sakra dělám, proč ani nezaklepu. Když jsem mu koktavě vysvětlila, co se stalo, vydal se za tím drzým chlapem z výtahu.

Já čekala v bezpečí jeho kanceláře, stále vyděšená. Když se vrátil, jen pokrčil rameny a sdělil mi, že nikoho nikde nenašel.

Snad na mě koukal jako na hysterku, co si vymýšlí? Já ale věděla svoje. Z té budovy jsem se nechala vyprovodit, na schůzku se vykašlala a už mě tam nikdo neviděl.

Autor: Natálie Kabourková


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články