Pozor na to, co si přejete. Některá přání se totiž plní rychleji, než byste čekali a navíc způsobem, který vás opravdu překvapí.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Radka miluje cestování celý svůj život. Ještě než přišla doba koronavirová plná omezení a uzavírek, vydala se na svou vysněnou dovolenou za oceán. A z mnoha důvodů to byla cesta, kterou rozhodně nezapomene.
Dovolená za odměnu
Měla jsem ten rok opravdu plno práce. O osmihodinové pracovní době jsem si mohla nechat jen zdát a volné víkendy rozhodně nebyly volné. Rozhodla jsem se tedy, že vyrazím na dovolenou, která mi bude odměnou za všechno to úsilí a vypětí.
Brazílie byla mým snem už od mládí. Hltala jsem záběry z karnevalů z Ria, zkoušela před zrcadlem taneční krůčky a snažila se nakrucovat jako dokonalé tanečnice v přezdobených kostýmech. V mých očích byla celá Brazílie jeden velký karneval, plný barev, hudby a tance a já sama sobě slíbila, že se jednoho dne na takový karneval podívám zblízka.
Dovolenou jsem tedy naplánovala přesně na tu dobu, kdy měl karneval v Riu probíhat. S patřičnou časovou rezervou, protože jsem chtěla nejen kus Brazílie procestovat, ale také navštívit jednu z proslavených škol samby.
Nemám partnera ani děti a moje dvě kočky vždy spolehlivě opečuje má dobrá kamarádka Monika. Stačilo tedy zabalit batoh, nakoupit pytel kočičích granulí a vyrazit do víru zábavy.
To nejlepší na konec
Cestování po Brazílii jsem věnovala celé dva týdny, ale je tak obrovská, že jsem do Ria přijížděla s pocitem, že i dva roky by byly málo. Byla jsem ale nadšená. Z krajiny a vlastně i z všudypřítomného vlhkého teplého počasí, rozhodně z dobré kávy i z lidí, které jsem na své cestě potkávala. A v neposlední řadě z příšerně sladkého dezertu jménem brigadeiro.
Hned první den, který jsem ve městě trávila, jsem měla domluvenou soukromou hodinu ve škole samby.
Něco takového jsem snad ještě nikdy nezažila. Moje největší taneční zkušenosti zatím byly hlavně z tanečních a vzpomínky na toporně se klátící puberťáky s propocenými rukavičkami rozhodně nebyly to, na co bych vzpomínala ráda.
Teď přede mnou stál asi nejvíc sexy muž snad z celé planety. Měl těsné kalhoty a u krku rozhalenou košili, podmanivý hlas a takový cit pro pohyb, že jsem šla do kolen ještě dřív, než hodina začala.
A co teprve, když pustil hudbu a společně se mnou se rozvlnil sálem! Připadala jsem si úplně vykolejená. Najednou jsem si nedokázala vzpomenout na ta správná anglická slovíčka, a když jsem tuhle informaci svému učiteli zakoktala, rozesmál se a tím sametovým hlasem prohlásil, že budeme komunikovat pohybem.
Chichotala jsem se jako kdyby mi bylo čtrnáct a Paulo, jak se můj tanečník jmenoval, se jen usmíval vševědoucím úsměvem.
Chodila jsem na hodiny tance každý den a každý den po hodině mě Paulo vzal na kávu do své oblíbené kavárny. Věděla jsem, že čas se mi krátí a že tohle je skvělá příležitost, jak si opravdu trochu vyhodit z kopýtka.
Pozvala jsem Paula k sobě na hotel a on samozřejmě nic nenamítal.
Ani on nevypadal, že by si dělal ambice na pokračování našeho vztahu, a tak jsme si plnými doušky užívali, dokud to šlo.
Když pak nadešel den velkého karnevalového průvodu, Paulo mě celou dobu doprovázel, ukazoval mi ty nejlepší tanečnice a nejšílenější kostýmy a nevynechal příležitost doprovodit mě pozdě v noci do mého pokoje.
Měla už jsem sbalené kufry a můj spoj odlétal brzy ráno. Když mě Paulo na rozloučenou objal a políbil, neodpustila jsem si romantické zašeptání, že nás snad osud znovu spojí. Jak jinak končí romantické telenovely?
Že by osud?
Jenže osud někdy bývá šprýmař a my bychom si měli dávat pozor na to, co si přejeme.
Cesta domů byla dlouhá a úmorná, ale když jsem nespala, dobře jsem se bavila nad svými vzpomínkami i fotografiemi z celé cesty.
Když jsem konečně vyšla z pražské letištní haly, pořádně jsem si oddechla. Nebylo teplo a ve vzduchu nevoněla káva, ale přece jen byl hezký pocit být zase doma. Zamávala jsem na taxík a za chvíli už jsem s úlevou usedla na jeho sedačku a zavřela oči.
Z polospánku mě vytrhl telefon. Byly tři hodiny ráno, divila jsem se, kdo v tuhle dobu nespí? Ale první pohled na displej naznačoval, že to rozhodně nebude místní hovor. Váhavě jsem stiskla zelené sluchátko a hovor přijala. Když jsem uslyšela Paulův hlas, nemohla jsem věřit svým uším.
Byl to opravdu on. Napůl pobaveným a napůl ustaraným hlasem mi oznamoval, že v hotelovém pokoji zůstala malá kosmetická taška. Ještě ani nedořekl, co v ní našel a mě polil studený pot. Nechtěla jsem nosit všechny platební karty a doklady pohromadě a rozdělila jsem proto obsah peněženky na více míst. V kosmetické taštičce byla nejen jedna z karet, ale spolu s ní také klíče od mého domova.
Plácla jsem se do čela a představovala si Moničin výraz, až ji vzbudím ve tři hodiny ráno. Příště si budu raději dávat opravdu dobrý pozor na to, co si přeju. Zdá se, že to osud bere nějak vážně.
Autor: Daniela Jílková
