Radka je normální mladá žena, do které byste na první pohled nic špatného neřekli. Přesto ukrývá tajemství, jež by obyčejného smrtelníka přinejmenším překvapilo. Před okolním světem ho ale pečlivě ukrývá, protože se bojí, že by ji lidé odsoudili. Jednou však nastane den, kdy bude muset své tajemství veřejně přiznat. Toho se ale Radka velmi obává.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Trauma z dětství
Když byla Radka malá, zemřela jí poslední babička. Ostatní prarodiče nikdy nepoznala, protože se narodila rodičům ve vyšším věku. Smrt babičky nesla proto velmi špatně.
„Přestože mi bylo už dvanáct let a chápala jsem, že lidé zkrátka umírají, nemohla jsem se s tím smířit,“ upřesňuje Radka, „babička pro mě byla vším.“
Na pohřeb nikdy nezapomene. Možná právě proto se u ní rozvinula úchylka, kterou by snad každý odsoudil.
Pohřeb jako magnet
„Když jsem si uvědomila, že potřebuju zažít další pohřeb, abych se s odchodem babičky smířila, připadala jsem si jako blázen. Nikdo z rodiny se zrovna umřít nechystal, tak jsem šla na pohřeb úplně cizího člověka,“ vzpomíná Radka.
Udělalo se jí po něm lépe. V duchu si přehrávala pohřeb vlastní babičky a dávala si věci do souvislostí. Ale jeden jí nestačil.
„Od té doby mám pocit, že čím více pohřbů absolvuji, tím spíše se rozplynou myšlenky na babiččin odchod,“ vysvětluje. „Chodím dokonce bloumat po hřbitově, i když se zrovna žádné rozloučení nekoná,“ se slzami v očích dodává Radka.
Odtruchleno
I když se s odchodem babičky Radka po několika letech už dávno srovnala, hřbitovy ji stále přitahují. „Jakmile mám volnou chvíli a v sousedství hřbitov, jsem tam,“ přiznává. „Chodím okolo náhrobků, čtu si data narození a úmrtí neznámých lidí a přemýšlím nad tím, jaký měli asi život,“ vysvětluje.
O své úchylce nikomu neřekla, připadala by si trapně. Nepřiznala ji dokonce ani vlastním rodičům. Dává si také pozor, aby ji na hřbitově nikdo nezahlédl.
„Lidé se na mě dívají divně, pokud na mě natrefí, jak chodím od hrobu ke hrobu a přemýšlím,“ odhaluje své pocity Radka.
„Nechci nikomu působit těžkosti nebo trápení, ale nemohu si pomoci,“ říká.Obavy má ale z chvíle, kdy si najde přítele a ten bude chtít vědět, kde tráví tolik času.
„Naštěstí žiju zatím sama a vyhovuje mi to,“ konstatuje Radka. „Jednou to ale budu chtít změnit,“ uvědomuje si, „a té chvíle se obávám.”
Radčina úchylka i vášeň v jednom nakonec přerostla až v téměř profesní zájem. Stala se spolupracovnicí vlastivědného muzea a jezdí dokumentovat staré náhrobky a zaniklé hřbitovy. Nakonec má tak pro svoji úchylku i výmluvu a dobré uplatnění.
Autor: Kamila Mertlová
