Radek: Kvůli bratrovi jsem se musel přestěhovat. Nemohl jsem dál snášet ty pomluvy

od Nikola Jaroschová
3 minuty čtení
Zdroj: 123RF.COM

Můj starší bratr byl už jako malý kluk docela číslo. I když mu rodiče často něco zakazovali, nedal si říct, porušoval nastavená pravidla, ze školy nosil poznámky. Já byl oproti němu andílek, až se snad stydím, jak moc. Učitelé mě milovali a Tondovi pořád říkali, aby si ze mě vzal příklad. Možná proto jsme se hodně hádali.


Návštěva policie

Naše vztahy se v dospělosti sice zlepšily, ale Tonyho povaha zůstala pořád stejná. Dělal průšvih za průšvihem, nasekal si spoustu dluhů, co chvíli se někde opil, něco rozbil nebo se s někým popral. A to všechno v jednom vlastně vedlo k tomu, že se mě na něho začala vyptávat policie.

Jednou u mě zkrátka zazvonili a ptali se, jestli jsem Tondův bratr. Pozval jsem je dál a se smíchem se ptal, co zase ten pitomec provedl. Oznámili mi, že se pravděpodobně opil a zbil jednoho kamaráda, kterému dlužil peníze. Ten muž skončil v nemocnici s poměrně těžkými zraněními, Tonda se sám přihlásil. Vypadalo to, že skončí minimálně s podmínkou, policie mi vlastně jenom přišla sdělit, co se stalo.

Zdroj: 123RF.COM

Byl jsem v šoku, zraněného jsem samozřejmě znal. U nás na vesnici zase tolik lidí nebydlelo a tak jsem se za ním stavil i v nemocnici. Omluvil jsem se mu za bratra. Sice moje slova přijal, pořád jsem měl ale pocit, že je na mě naštvaný. Když jsem se vracel domů, jako by na mě celé vesnice špatně koukala. Možná jsem trochu paranoidní, ale lidé přestávali se svojí prací a přes plot na mě hleděli, jako bych byl tím násilníkem já.

Bratr dostal podmínku a musel zaplatit odškodné

Bydlel vlastně jenom dva domy ode mě, takže bylo těžké se s ním nevídat. Navíc, i když provedl něco takového, byl to můj brácha. Uznával jsem ho za to, že se alespoň sám přiznal, kamarádovi se v nemocnici taky omluvil, chtěl jsem to neřešit. Pomáhal jsem mu s prací na domě a snažil se dělat, jako by o nic nešlo.

Zdroj: 123RF.COM

Jenomže lidé z vesnice si o nás začali povídat. Často jsem viděl, jak přestávají mluvit, když jdeme okolo, někteří se mě dokonce na rovinu ptali, proč se s tím zmetkem bavím. Když jsem se ho zastával, začali mě s ním házet do jednoho pytle.

Jenomže i když udělal chyby, pořád je to jediný člověk, kterého mám. On si kvůli své povaze nikdy rodinu nenašel. Měli jsme jenom jeden druhého. Vlastně nás na vesnici nic nedrželo. Když jsem mu řekl, že bych se chtěl přestěhovat, nejdřív měl pocit, že jsem ho zradil. Že od něho chci pryč právě kvůli tomu, co vesničané říkají. Když jsem mu ale objasnil svůj plán, pouto mezi námi se jenom posílilo.

Prodali jsme oba domy. Bratr splatil dluhy, koupili jsme menší domek daleko od vesnice, kde nás nikdo nezná. Sice se v něm teď trochu mačkáme, protože jsem si našel novou přítelkyni, ona ale proti bratrovi nic nemá a on je šťastný, že ve chvíli, kdy ho každý odsoudil, já zůstal na jeho straně.

Autor: Šárka Cvrkalová


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články