Radek (36): Donutila mě léčit se na psychiatrii. Sama odbornou pomoc odmítá

od Nikola Jaroschová
3 minuty čtení
leceniodmita
leceniodmita

Už jako malý jsem míval občas stavy, kdy se mi zkrátka chtělo brečet. Nedokázal jsem nikomu objasnit, proč se to děje a oni mě tak měli za blázna. Nebo mi v horším případě dali důvod brečet tím, že mi něco zakázali. Stavy se se mnou vlekly i do dospělosti, jenomže kdo mě nepoznal opravdu blízko, nevěděl o nich.


I proto Kristýna poznala, jaký opravdu jsem, až během půl roku vztahu a především společného bydlení. Když jsem měl záchvat pláče poprvé, snažila se mě uklidnit. O týden později se to opakovalo a já jí tak přiznal, že se mi to děje poměrně často.

Chtěla, abych se šel léčit. Styděl jsem se, ale nakonec jsem se k tomu odhodlal

K návštěvě nějakého toho odborníka mě přesvědčovali už rodiče. Když jsem dospěl, pochopili totiž, že to není žádné moje dětské vydupávání si věcí, ale že mám opravdu problém. Jenomže já o tom nechtěl ani slyšet. Bál jsem se, že doktor se mi jenom vysměje a řekne mi, že patřím do blázince. Netušil jsem, kolik lidí v dnešní době chodí k psychiatrovi.

Zdroj: 123RF.COM

Že jsou problémy psychického rázu poměrně běžná věc a u psychiatra se léčí i poměrně mladí lidé jsem pochopil, až když mě Kristýna přemluvila, abych k někomu zašel. Miluji ji, proto jsem se překonal a objednal si termín. Postupem času mi došlo, že psychiatr není jenom doktor pro blázny, ale že může i normálně fungujícím lidem poměrně hodně pomoci.

Hodně jsem s ním mluvil i o svém vztahu. Doporučil mi, abych přítelkyni také objednal

Moje stavy nebyly samozřejmě způsobeny vztahem. Jejich původ byl už v mém dětství. Jenomže je ovlivňovala velká řada drobností. A to i můj vztah s Kristýnou. Dost jsem se o ni strachoval, často totiž končila v nemocnici s žaludečními problémy, jenomže jí nikdy nikdo nenašel žádný problém.

Popisoval jsem svému doktorovi, jak Kristýna obvykle zvrací, když se pohádáme, nebo že ji břicho bolí právě ve chvílích, kdy je nervózní. Vše nasvědčovalo tomu, že má psychickou poruchu a měla by si o ní promluvit s odborníkem. Myslel jsem, že by mohla na nějakou terapii zprvu zajít se mnou a potom si najít svého doktora.

Odbornou pomoc odmítla, pohádali jsme se a od té doby ji nepřesvědčuji

Když jsem doma nadhodil, o čem jsem s psychologem mluvil, Kristýna se naštvala. Že prý není žádný blázen, aby chodila na sezení ke cvokaři. To se docela dotklo mě. Jenomže místo omluvy jsem se dočkal jenom výčitek. Poměrně mě zasáhlo, že ona sama mě k léčbě přinutila se slovy, že to není nic špatného, jenže ve chvíli, kdy se zjistilo, že má problém i ona, udělala ze mě v podstatě cvoka.

Pohádali jsme se ten den. Spal jsem v obýváku na gauči a slyšel ji, jak celou noc zvrací. Ráno jsem měl nutkání ji znovu vysvětlit, že její žaludek jen reaguje na stres, který prožívá. Bál jsem se ale, že bych o ni mohl přijít, pokud bychom se na to téma znovu hádali. Proto jsem raději mlčel.

K doktorce chodím do dnešního dne. S Kristýnou se o svých problémech moc nebavím, protože se bojím, že narazím na citlivé téma. I když je náš vztah jinak bezproblémový, často ji zatajuji i to, co by před sebou partneři schovávat neměli. Některé své pocity ji zkrátka říci nemohu. Bojím se, že s takovou náš vztah stejně brzy skončí…

Autor: Šárka Cvrkalová


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články