Odjakživa jsem byla velmi komunikativní člověk. Zastavit se s cizími lidmi na autobusové zastávce a začít řeč o počasí, nebo si dvě hodiny povídat ve vlakovém kupé s někým, koho ani trochu neznám, mi dělalo radost. Navíc jsem často měla pocit, že někteří lidé vlídné slovo vyloženě potřebují.
Potkala jsem pána na vozíčku
Tenhle pocit se asi nejsilněji projevil, když jsem se přestěhovala do nového bytu. Hned první den při stěhování jsem se zapovídala se starším pánem na vozíčku. Měl u sebe překrmeného psíka, hned mi bylo jasné, že asi bydlí sám a psovi dává všechnu svou lásku. Prohodila jsem s ním vlastně jenom pár slov, ale bylo mi jasné, že se budeme potkávat. A také jsem měla pravdu.
Zdroj: 123RF.COM
Téměř každý den, když jsem šla do práce, byl pán s vozíkem najetý ve dveřích, kochal se pohledem na ulici, zatímco jeho pes pobíhal okolo. Bylo mi pána líto, sám se neodvážil vyjet ani do nejbližšího parku, sotva by to ve svém věku zvládl. Tak alespoň dopřával pohybu svému čtyřnohému kamarádovi. Říkala jsem si, že až jednou budu mít čas, vyvezu ho na procházku. Jenomže jsem měla prostor tak maximálně na pár vlídných slov pro něho i pro jeho psa, vracela jsem se z práce vždy pozdě večer.
Na svůj věk toho muž docela dost namluvil. Občas jsem ho musela i přerušit, protože jsem někam pospíchala. Vždycky při loučení mi nabízel, abych někdy zašla na kávu. A já si přísahal, že mu musím trochu život rozveselit a na kafe opravdu přijít.
Jeden den mi řekl, že neustále slibuji, ale že stejně nikdy nepřijdu
Odpověděla jsem, že určitě ano, ale ten den jsem měla opravdu naspěch, takže z toho zase nic nebylo. Když jsem se večer vracela z práce, ve výtahu jsem se zapovídala s paní ze stejného patra. Dozvěděla jsem se od ní, že pána na vozíčku ráno odvezla záchranka. Prý ve svém bytě spadl z vozíku a zlomil si nohu v krčku.
Bohužel, po pár dnech se na nástěnce ve vstupní hale objevilo smuteční oznámení. Pán v nemocnici zemřel. Snažila jsem se zjistit, co se stalo s jeho psem, údajně si ho vzal jeho syn. Nikdy si neodpustím, že jsem ten den na to kafe nešla. Možná bych dokázala zabránit tomu, co se stalo. Pán byl sice velmi starý muž, ale mohla jsem mu prodloužit život alespoň o pár dní. Je mi velmi líto, že můj život ve spěchu se nemohl na chvíli zastavit.
Autor: Šárka Cvrkalová
