Petra (40): Nezvládla jsem pubertu své dcery. Bolelo mě to, ale rozhodla jsem se pro výchovný ústav

od Luboš Klouček
4 minuty čtení
zena 18
zena 18

Nikdy bych neřekla, že se to může stát i mně. Když se kamarádky kolem mě bavily, že nezvládají své děti, že s nimi tříská puberta a že jsou z nich zoufalé, přesvědčovala jsem sama sebe, že já taková nebudu. Jenže když na dceru přišla puberta, byly chvíle, kdy jsem se cítila jako ony: bezmocná, zoufalá a na pokraji sil.


První známky puberty již ve dvanácti letech

U dcery Karolíny se puberta začala projevovat daleko dříve než u mě. Už kolem dvanácti let si začala prosazovat svoje názory a dávala mi dost jasně najevo, že má svoji hlavu. Nečekala bych, že již v tomto věku, kdy já jsem si div ještě nehrála s panenkami, budu nucena se svojí dcerou řešit, proč přišla domů pozdě a proč jsou z jejího oblečení cítit cigarety.

Jak šel čas, bylo to horší a horší

S Karolínou nadále třískala puberta a čím byla starší, tím to bylo horší. Ve čtrnácti letech se začala stýkat s místní partou puberťáků, kteří veškerý volný čas trávili posedáváním v parku, na zastávkách nebo kdekoli jinde, oddávali se cigaretám a experimentovali s drogami i alkoholem. Mohla jsem dceři stokrát zakázat, aby se s nimi vídala, ale ona si vždy našla cestičku, jak mě obejít. Když jsem ji zamkla v pokoji, utekla oknem. Přestávala jsem ji zvládat.

Kradla peníze a lhala

V šestnácti letech Karolína začala krást peníze. Zpočátku jsem si toho nevšimla, protože tu a tam sebrala pár drobných. Když mi ale z peněženky zmizely dva tisíce korun a týden nato další tisícovka, už jsem na dceru naběhla. Samozřejmě všechno popřela, a ještě na mě byla drzá. S lhaním to u ní bylo na denním pořádku. Lhala o tom, kde je a s kým, lhala o tom, jaké má známky, které si v průkazu přepisovala, lhala o tom, že spí u kamarádky, ale přitom byla v noci s nějakým klukem. Situace pro mě začala být neúnosná, vůbec jsem si s dcerou nevěděla rady a začínala jsem být pořádně zoufalá.

Vyhrožovala jsem jí pasťákem

Zdroj: 123RF.COM

Karolína si ze mě dělala tzv. dobrý den. Byla jsem jí pro smích, když jsem jí kázala, smála se mi do obličeje, byla drzá a vůbec nic si ze mě nedělala. Tak jsem jí pohrozila pasťákem. Narovinu jsem jí řekla, že pokud se okamžitě nesrovná, nechám ji tam zavřít. A ona? Smála se na celé kolo a dovolila si mi říct, že bych si na něho podobného stejně nikdy netroufla, protože na to jednoduše nemám. A to byla poslední kapička.

Podnikla jsem potřebné kroky k tomu, aby moje jediná dcera nastoupila do výchovného ústavu. Když jsem měla schůzku s ředitelkou, snažila se mě uklidnit, že ani zdaleka nejsem jediná, kdo takové problémy řeší. Podle statistik je každé sedmé dítě umístěno do výchovného ústavu pro svou nezvladatelnost. Situaci mi tím neulehčila, stále to pro mě bylo velmi těžké, ale nemohla jsem jinak. Svoji dceru jsem nezvládala a toto mi přišlo jako jediné možné řešení.

Autor: Nikol Kolomazníková

Názor odborníka

Jedná se o poměrně komplikovanou situaci, kterou by bylo zapotřebí podrobněji analyzovat. Chování dcery totiž může být zapříčiněné spoustou dílčích faktorů. Nejdříve je třeba si uvědomit, že každé chování či jednání má své důvody. A to i v případě, kdy se z hlediska dospělého může zdát, že děti své důvody nemají a dělají věci zkrátka protože. Avšak opak je pravdou a na prvním místě je tedy zjistit, co je příčinou takového chování.

Nejčastějším faktorem, který hraje roli v chování dítěte je výchova a rodinné prostředí. Pokud se dítě necítí bezpečně v rodině, má tendenci volit strategii úniku či opozice. V tomto případě je možné, že se dcera Karolína v rodině necítila dobře, a kdo by chtěl trávit čas někde, kde mu není dobře? Co jí tedy v rodině chybí, vadí či co potřebuje? Nedochází v rodině k týrání či přímo zneužívání ze strany jednoho rodiče, aniž by o tom druhý rodič věděl?

Je podstatné též zvážit strukturu rodiny. Je matka samoživitelkou nebo je v rodině přítomen i její otec? Má sourozence, a pokud ano, jak to mezi nimi funguje? A jak funguje dynamika rodiny? Na tyto otázky je třeba znát odpovědi, neboť jsou velice podstatnou komponentou v celém procesu. Je namístě rovněž podotknout, že v případě výskytu nevlastního otce v rodině hrozí podle statistik zvýšené riziko problémového vzájemného chování dítěte a nevlastního rodiče, které může vést až k útěkům z domova.

Jednou ze zásadních otázek je i proces komunikace. Jako v každém vztahu, je důležitá i mezi rodičem a dítětem. V tomto příběhu je několikrát zmíněno opakované zakazování, které však očividně nemá požadovaný účinek. Bylo by tedy vhodné zkusit změnu strategie. Nelze ovšem vyloučit ani možnou vyvstávající psychickou poruchu, která může celý proces komplikovat. Je proto vhodné v podobných případech konzultovat situaci a možnosti s psychologem či jiným odborníkem.

Mgr. Jiří Brouček
Psycholog


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články