Petra si prošla složitou životní situací a následnou léčbou u psychiatra. Ten jí předepsal léky, které nadělaly víc škody než užitku. Rozhodla se nám svěřit se svým příběhem, a varovat tak ostatní čtenáře, aby se nebáli o svých problémech mluvit a včas změnit medikaci. Petra totiž dlouhý rok a půl trpěla, než se rozhodla pro změnu.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Nechci, aby si někdo prošel tím, čím já,“ vypráví. „Proto doufám, že třeba můj příběh zaujme někoho s podobnými problémy a dodá mu sebevědomí postavit se svému lékaři. Ne vždy mají totiž doktoři naprostou pravdu.“
Po smrti syna jsem začala mít deprese
Petře zemřel sedmiletý syn při tragické nehodě. Pochopitelně jeho ztrátu nesla velmi těžce. Po dvou měsících už byly její noční můry a depresivní stavy k neunesení. „Manžel mě neustále přemlouval, abych se začala léčit. Já ale měla strach. Jenomže každou noc se mi zdálo o té strašné nehodě, přes den jsem přemýšlela o tragických scénářích, měla jsem pocit, že už nechci žít,“ říká Petra.
Nakonec se rozhodla, že navštíví lékaře. „Psycholog si se mnou o události povídal, ale ani třetí sezení nepomohlo. Proto mi doporučil navštívit psychiatra, který by mi předepsal nějaká antidepresiva. Nakonec jsem souhlasila,“ vypráví čtenářka.
Prášky ze mě udělaly jiného člověka. Trvalo mi rok a půl, než jsem o tom promluvila s doktorem
Petra začala brát prášky, kvůli kterým se úplně změnila. „Byla jsem sice více v pohodě, nestresovala jsem se, ale necítila jsem se jako já,“ svěřuje se Petra. „Manžel byl rád, že už nepropadám depresím a jsem více v klidu. Jenomže já věděla, že moje pocity nejsou správně. Cítila jsem se šťastná, ale uvnitř jsem měla pocit, že bych měla být smutná. Neustále jsem se smála a navenek nedokázala projevit, co cítím uvnitř.“
Petra si myslela, že jsou to běžné účinky prášků. Proto celý rok a půl nikomu nic neřekla. „Když už byla situace neúnosná, začala jsem opět chodit k psychologovi. Tomu jsem se konečně dokázala svěřit s tím, jak na mě prášky účinkují,“ říká.
Psycholog Petře poradil, aby konzultovala celou věc s psychiatrem, který jí následně vymění medikaci.
„Psychiatr nedokázal pochopit, že jsem tak dlouho trpěla. Dal mi jiné prášky, po kterých se mi vrátily deprese a měla jsem několik týdnů žaludeční problémy. Ve výsledku jsem se opět dostala do situace, ve které mám občas noční můry a chytají mě deprese. Je to ale podle mého mnohem lepší než být uvězněna v těle, které mi nepatří.“
Petra nadále chodí k psychiatrovi i psychologovi a má podporu svého manžela. Snaží se se svým problémem udělat co nejvíce. „Když budete mít nějaký problém, nikdy ho nepodceňujte,“ varuje ostatní čtenáře závěrem svého příběhu.
Autor: Šárka Cvrkalová
