Doktorům jsem nikdy extra nevěřila. Zdraví ale nepodceňuji a tak raději rychle jednám, než bych něco zanedbala a dopadla velmi špatně. Po jedné ze zkušeností s nepříjemným personálem nemocnice se moje důvěra k českým lékařům příliš nezvýšila.
Stalo se to zhruba před půl rokem. S přítelem jsme ten den byli venku s rodiči, dali jsme si mořské plody a nějaké to víno, k večeři jsme zašli na pizzu, a když se mi potom kolem deváté večer udělalo těžko, nijak jsem to neřešila. Během dvou hodin se ale můj stav zhoršil. Vzbudila jsem se a zvracela jsem. Asi po půl hodině jsem měla pocit těžkého knedlíku v krku, a když ani po dvou hodinách nic nepomáhalo, přítel se rozhodl zavolat záchranku.
Byl to částečně i velký psychický problém
Snažila jsem se zbavit té věci zaseknuté v krku. Kdykoli jsem se ale jen trochu napila, šla jsem znova zvracet a hrdlo jsem si jenom víc a víc dráždila. Doktorům přítel řekl, že už tři hodiny zvracím a mám pocit, že mám něco zaseknutého v krku. Bylo pozdě v noci, asi kolem jedenácté a jedinou možností tak bylo volat sanitku. Rozhodně jsem nechtěla nic podcenit, ale bála jsem se.
Pohled na krev a jehly ve mně vyvolává hrůzu. Vím, že v nemocnici vám hned chtějí píchat kanyly a začala jsem vyšilovat, že nechci nikde zůstat. Přítel mě utěšoval, že pojede se mnou a že mě určitě hned pustí domů.
Doktoři byli od začátku strašně nepříjemní
V rychlosti jsem se oblékla, vzala si tašku na zvracení, a když záchranka přijela, stála jsem připravená před domem. Sanitářům se očividně nelíbilo, že jsem se nenechala snést na nosítkách až ze čtvrtého patra. Měli řeči typu že mi asi moc špatně není, když v té zimě stojím venku. Snažila jsem se jim vysvětlit, že jsem viděla přijíždějící auto. Místo toho jsem se ale pozvracela a oni mi konečně uvěřili, že je mi opravdu zle.
Přítele nechtěli původně vůbec vzít do sanitky. Až když jsem je dlouho přemlouvala, výrazně mě upozornili, že to není běžné, ale že pravděpodobně stejně pojedu domů za hodinu, tak ať mám alespoň doprovod. Normálně bych jim asi něco řekla, ale bylo mi příliš zle na to, abych se s nimi hádala.
Prý jsem jenom hysterka, co zdržuje
Zdroj: 123RF.COM
Když jsme dorazili na místo, asi půl hodiny jsme čekali na vyšetření. Byla přitom noc a nikde nikdo. Netušili jsme tedy, proč jim to tak trvá. Než jsem vešla do ordinace, sestra se mě zeptala, kdy zaplatím poplatek devadesát korun. Přítel vypěnil a řekl jim, že by se na mě mohli nejdřív podívat. Požadavek velmi neochotně splnili.
Protáhli mi krk asi pěti různými hadičkami a přístroji a konstatovali, že nic nenašli. Psychicky mě to uklidnilo, protože jsem věděla, že ať už by byl doktor jakkoli špatný, kdyby mi něco uvízlo v krku, řekl by mi to.
Prohmatali mi břicho a měli připomínky na to, že nemám ani spodní prádlo. Byla jsem ve stresu, tak jsem se oblékla jen do toho nejnutnějšího. Jejich poznámky jsem přešla beze slova, bylo mi trapně, zároveň jsem ale cítila vztek k jejich chování. Doktor mi nakonec řekl, že pro mě nemohou nic udělat, ale že až příště začnu hysterčit, mám to spíš zaspat a nezdržovat sanitku, která může někde jinde někomu skutečně zachránit život.
Druhý den jsem zašla ke svému obvodnímu doktorovi
Vrátili jsme se domů noční tramvají asi ve tři hodiny ráno. Hned jak jsem se trochu prospala, zašla jsem si ke svému obvodnímu doktorovi pro něco na zastavení zvracení. Lékař mě prohlédl a řekl mi, že mám zánět nosohltanu. Na zvracení mi dal čípky a na zánět mi doporučil klidový režim, studené obklady krku a nějaké zdravotní čaje.
Ačkoli se nejednalo o nic závažného, když jsem mu popsala zážitek z předešlé noci, popsal chování doktora jako nepřijatelné a doporučil mi stěžovat si. Měli mi totiž minimálně napsat doporučení na zánět, vystavit léky proti zvracení a rozhodně mi neměli říkat, že to bylo zbytečné. Člověk, který tři hodiny v kuse zvrací, nemůže vědět, zda se nejedná o něco vážného.
Doktorům nevěřím dodnes. Bohužel si tento zážitek nyní spojím s jakýmkoli lékařem. Je ale pravda, že bych v podobné situaci reagovala úplně stejně a raději jela k doktorovi s odřeným kolenem, než riskovala, že se z prkotiny stane amputace dolní končetiny.
Autor: Šarka Cvrkalová
