Pavlína (34): Jako velmi mladá matka jsem se vzdala dítěte. Celý život toho lituji

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
zena nechce dite
zena nechce dite

Nebyla jsem první ani poslední 16letá dívka, která vlivem svého nerozvážného chování otěhotněla. Tehdy jsem byla zaslepená láskou ke kapitánovi školního fotbalového družstva a myslela si, že mě miluje stejně tak, jako jsem já milovala jeho. Proto jsem se nechala přemluvit k věcem, na které jsem podle všeho měla ještě dostatek času. Osud to zařídil tak, že jsem otěhotněla, a byla tak postavena před důležité rozhodnutí.

Rodiče mi odmítli pomoci

Velmi živě si vzpomínám na ten okamžik, kdy mi pozitivní těhotenský test prozradil, že pod svým srdcem nosím nový život. Moc dobře si pamatuji, že jsem začala brečet. Byla jsem si jistá, že až to zjistí rodiče, na místě mě zabijí. První člověk, kterému jsem se s tou novinkou svěřila, byla moje nejlepší kamarádka Pavla. Utíkala jsem za ní s brekem a doufala, že mi řekne, že to všechno je jenom zlý sen.

Byla to právě Pavla, která mě ještě ten den doprovodila za mými rodiči a stála při mně, když jsem se jim s touto novinkou svěřila. Zachovali se podle mého očekávání. Máma začala hystericky brečet a táta křičel na celý dům. Prohlásili o mně, že jsem ostuda rodiny a nechtějí se mnou mít nic společného. Toho večera jsem se dvěma kufry skončila u Pavly doma. Přemýšlela jsem, co se mnou bude dál, když mi moji vlastní rodiče odmítli pomoci.

Zdroj: 123RF.COM

Rozhodla jsem se prakticky okamžitě

Ačkoli se ke mně moji vlastní rodiče otočili zády, rodiče mojí kamarádky mi nabídli pomoc. Mohla jsem u nich zůstat až do chvíle, kdy se miminko narodí. Hned mě ale ujistili, že jakmile bude dítě na světě, u nich už nadále nebudu moci zůstat. Souhlasila jsem. V tu chvíli jsem totiž neměla na výběr.

Začala jsem přemýšlet, zda si dítě nechat, nebo ho dát pryč. Na rozhodování jsem nepotřebovala příliš mnoho času, rozhodla jsem se prakticky okamžitě. Bylo mi v té době pouhých 16 let, byla jsem ještě dítě. Nedokázala jsem si představit, že bych se měla sama starat o malé miminko, které by bylo na mně závislé.

Byla jsem rozhodnutá to udělat, přesto mě zaskočilo, jak moc to bolelo

V porodnici už před mým porodem věděli, že si miminko nechci nechat. Domluvili jsme se s lékařem také na tom, že mi miminko po porodu neukážou. Doktor tvrdil, že to pak pro mě bude o něco jednodušší, i když mě předem upozorňoval, že i tak to bude nápor na moji psychiku.

A měl pravdu. Ačkoli jsem byla rozhodnutá, že to chci udělat, velmi mě zaskočilo, jak moc bolelo vzdát se svého vlastního dítěte.

Celý život si to vyčítám

Na jednu stranu vím, že jsem se před lety rozhodla správně. Neměla jsem tehdy jinou možnost než své miminko odložit. V 16 letech bez zázemí a finančních prostředků jsem mu nedokázala nabídnout spokojený život. Na stranu druhou by ale nebylo dne, kdy bych si své rozhodnutí nevyčítala.

Celý život se užírám myšlenkami, kde asi je moje dítě, jak vypadá, a jak se mu vede. Mnohdy se neubráním ani představám, jaké by to bylo, pokud bych si ho nechala. To všechno jsou jen domněnky a zkreslené představy, které mě budou doprovázet po zbytek života.

Autor: Nikol Kolomazníková


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články