Můj svatební den měl být jedním slovem perfektní. Měla jsem vybrané nádherné šaty, ve kterých jsem vypadala jako princezna. Měsíce pečlivého plánování, zařizování a domlouvání konečně dospěly do svého konce a den D byl za dveřmi. A já si nepřála nic jiného, než aby všechno proběhlo tak, jak jsem o tom už jako malá holčička snila: zkrátka pohádkově!
Nestresuj se a užívej!
Asi každá nevěsta je ve svůj svatební den nervózní a já samozřejmě nebyla jiná. Moje nejlepší kamarádka Zuzka, která zároveň byla mojí svědkyní, mě od rána uklidňovala a neustále mi říkala, ať se přestanu stresovat a místo toho si začnu užívat. „Vdáváš se jen jednou, tak kašli na obavy“ kladla mi na srdce. A já se rozhodla ji poslechnout.
Vše probíhalo hladce
Zdroj: 123RF.COM
Obřad i hostina proběhly v naprostém pořádku. U obřadu svatebčané ronili slzičky, na hostině si zase všichni nesmírně pochutnali. Jídlo bylo báječné, pití teklo proudem a nálada byla přímo ukázková. Akorát toho pití bylo až příliš, především na mojí mámu. Ta do sebe klopila jednoho panáka za druhým, po sedmém jsem to přestala počítat. A místo zamilovaných motýlků, kteří až do té chvíle vesele poletovali v mém břiše, jsem začala cítit tíživý balvan, který se s každým dalším panákem zvětšoval a zvětšoval.
Neměla sis ho brát!
Zdroj: 123RF.COM
Obavy se potvrdily při prvním tanci novomanželů. Měla jsem vybranou dojemnou skladbu Thousand years od Christiny Perri a tahle chvíle měla být jen naše. Jen naše. Jenže v polovině tance, kdy jsme se k sobě s manželem plni lásky tiskli, a ostatní hosté kolem nás vytvořili kolečko, se mezi nás doslova nacpala moje strašně opilá matka.
Manžela ode mě násilím odtrhla a začala mi nadávat, že jsem si ho neměla brát. Že je to paskvil, který nikdy nic nedokáže. Že nemá pořádnou práci a nesahá mi ani po kotníky. Vřískala na celé kolo, že on i jeho rodina mají jít někam. Že nás nejsou hodni.
Místo slz štěstí padaly slzy studu
Asi si umíte představit pohledy všech zúčastněných. Opilou matku se naštěstí podařilo odvést do jiné místnosti, za což vděčím mému strejdovi a bratranci. Jenže nálada byla v tu ránu úplně na bodu mrazu. Ženichova rodina a vlastně celá jeho strana se na mě vyčítavě dívali, jako by to snad byla moje vina. Dokonce padla i věta „To sis teda vybral, Honzíčku“, která mě zasáhla přímo do srdce. Moc mě to bolelo a strašně jsem se styděla.
Utekla jsem. Možná to bylo zbabělé, ale v tu chvíli mě nic lepšího nenapadlo. Místo slz štěstí, které měly ten den kanout z mé tváře, se z očí doslova řinuly krokodýlí slzy studu a trapnosti. Nikdy v životě tohle své matce neodpustím, ani kdyby se stokrát omluvila, ani kdyby tisíckrát přišla s prosíkem. Tohle ve mně už navždy zůstane. A nejen ve mně.
Autor: Nikol Kolomazníková
