Pavla to myslela dobře. Pro svého syna se vždy snažila dělat maximum. Když viděla, že se dostal do problémů, rozhodla se přispěchat mu na pomoc. Netrvalo to ale dlouho a Pavla začala své nabídky litovat. Ukázalo se, že to nebyl vůbec dobrý nápad.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
E-mail od naší věrné čtenářky Pavly nás velmi potěšil. Pavla se v něm přiznala, že naše články čte pravidelně a nyní i ona může přispět svojí zkušeností. Jsme rádi, že se rozhodla svěřit právě nám, nyní si i vy můžete její příběh přečíst.
S manželem jsme měli jediného syna. Dávali jsme mu všechno
„Ačkoli jsem si už jako malá holka vysnila velkou rodinu a kupu dětí, nepoštěstilo se mi,“ svěřuje se Pavla otevřeně a dodává, že mají s manželem jen jednoho syna Jakuba.
Jelikož byl Jakub jedináček, snažili se mu rodiče celý život dávat maximum. Pavla zpytovala svědomí, protože si uvědomovala, že to byla chyba a že syna naučili, že když je nějaký problém, rodiče to vyřeší.
„Byl pro nás vším, snažili jsme mu vynahradit, že je jedináček, ačkoli jemu to ani trochu nevadilo,“ pokračuje Pavla. „Nyní již vím, že jsme měli k jeho výchově přistupovat jinak.“
Když se dostal do problémů, přispěchali jsme mu na pomoc
Syn paní Pavly a jejího manžela Romana se dostal do finanční tísně. Pavla napsala, že za to z velké části mohla jeho manželka Ivana.
„Ačkoli jsem na to měla svůj názor a o Ivaně si myslím své, chtěla jsem synovi pomoci,“ svěřuje se. „Proto jsme mu a Ivaně nabídli, aby se k nám nastěhovali. Manžel s tím souhlasil,“ dodává.
Snaha rodičů pomoci synovi v problémech ale dopadla úplně jinak, než si manželé představovali. Zanedlouho po přistěhování mladých toho začali litovat.
Chovala se, jako by jí to patřilo. Připadala jsem si u sebe doma jako na návštěvě
„Syn s manželkou odešli z podnájmu, kde se zadlužili. Aby mohli dluhy splácet, bydleli u nás skoro zadarmo,“ popisuje Pavla. „Přispívali nám pár korunami na jídlo.“
Všechno by bylo v pořádku, kdyby se snacha Ivana chovala alespoň trochu pokorně, když se Pavla s manželem rozhodli ji a jejího muže vytáhnout z problémů.
„Začala se chovat, jako by jí to tam patřilo,“ zlobí se Pavla. „Najednou jsem se u sebe doma cítila jako u snachy na návštěvě. Do všeho mluvila, o všem rozhodovala, všechno muselo být podle ní,“ píše nešťastná Pavla.
Bylo nám to proti srsti, ale jinak to nešlo
Pavla a její manžel snášeli chování své snachy čtyři měsíce. Poté, ačkoli jim to bylo proti srsti, mladé požádali, aby se odstěhovali.
„Už to bylo neúnosné,“ přiznává se Pavla otevřeně. „Syn svoji ženu bránil, podle něj neudělala nic špatného, ale co třeba trocha vděku, poděkování? Dočkali jsme se akorát toho, že se nám začala roztahovat v domě,“ stěžuje si.
Pavla přiznala, že jim to má syn za zlé, ale ona s manželem si stojí za tím, že to bylo nejlepší rozhodnutí.
Bohužel od té doby s nimi syn nemluví, nereaguje na žádnou snahu o komunikaci. Jsou nešťastní a bojí se, že o syna nadobro přišli.
Autor: Natálie Kabourková
Názor odborníka
Každý člověk má právo na to být šťastný. To však nutně znamená, že se setkáme s případy, kdy je štěstí jednoho člověka v rozporu se štěstím jiného člověka. Potom nezbývá než se pokusit nalézt řešení či kompromis a s druhým o neshodě komunikovat, což v sobě skrývá svou vlastní řadu úskalí.
A to už z toho důvodu, že lidé spolu často neumí správně komunikovat. Člověk tráví spoustu svého času v jakémsi automatickém režimu a jen málo se pozastavuje a přemýšlí nad tím, jaké následky mohou mít jeho vyřčená slova. Nejenže bychom si měli dát pozor na to, co říkáme, ale i jak to říkáme. Stejná věta jiným tónem může znamenat sarkasmus, vtip, vážné sdělení i agresi. Ne nadarmo se uvádí, že přibližně 80% komunikace probíhá neverbálně. Kromě tónu hraje roli i naše postavení těla, mimika, gestika a spoustu dalšího.
Častou chybou také bývá, že lidé spolu přestanou komunikovat a zůstanou ve vlastní hlavě s přesvědčením, že vědí, co by jim na to druhý řekl. Jistě to však nevíme nikdy a pokud nebudeme komunikovat, tak nelze předpokládat, že se dobereme k nějakému společně přijatelnému cíli.
Je rovněž důležité být v hovoru konkrétní. Často se můžeme setkat se stereotypickými větami typu “on je hrozný.” Ale co je na něm hrozného? Znamená to snad, že každý jeden detail je na tom člověku hrozný, všechny jeho vlastnosti, schopnosti, vzhled atd.? Většinou nikoliv, je proto třeba se pokusit přiblížit tomu, co je v pozadí oné výtky.
