Když ji Robert po šesti letech vztahu požádal o ruku, byla Patricie štěstím bez sebe. Začínala si totiž myslet, že to s ní její přítel nemyslí vážně, když se po tolika letech nemá k dalšímu kroku. Svatby se nemohla dočkat, vysnila si totiž veselku jako z pohádky.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Na žádost o ruku si sice Patricie musela počkat, ale nakonec se i ona dočkala. S prstenem na ruce začala plánovat svoji svatbu snů, která bude začátkem jejího nového života.
Bála jsem se, že to se mnou nemyslí vážně
Já a Robert jsme spolu byli šest let a on se za tu dobu ani jednou nezmínil, že by si mě chtěl vzít. Proto jsem se začala bát, zda to se mnou vůbec myslí vážně.
Když mě jednoho odpoledne vytáhl na výlet a tam mě požádal o ruku, byla jsem štěstím bez sebe. Okamžitě jsem to volala mámě, sestře i nejlepší kamarádce.
Nebylo na co čekat – hned jsem začala plánovat svatbu. Všechny moje kamarádky už byly vdané, dokonce i moje mladší sestra už byla dávno vdanou paní, a já si musela počkat.
Vysnila jsem si pohádkovou svatbu, která měla odstartovat novou etapu mého života – po boku milujícího muže a s několika dětmi. Netušila jsem, jak daleko jsem od pravdy.
Krátce po svatbě se začal vybarvovat. Vůbec jsem netušila, co je vlastně zač
Svatba byla opravdu nádherná. Předčila mé očekávání, nikdy jsem nebyla šťastnější. Těšila jsem se na nový život po boku muže, kterého jsem tolik milovala.
Jen krátce po svatbě se ale Robert začal vybarvovat. Neměla jsem tušení, co je vlastně zač, a rychle mi začalo docházet, že ho vlastně vůbec neznám.
Začal mi zakazovat kamarády i rodinu. Nepřál si, abych se s někým stýkala. Dokonce mi tvrdil, že nyní už patřím jen jemu a on o mně může rozhodovat.
Několik měsíců jsem ho poslouchala a skutečně omezila kontakt. Rodina ani přátelé, se kterými jsem bývala v kontaktu prakticky pořád, nechápali, co se najednou děje. Já ale byla hloupá, nedokázala jsem Robertovi vzdorovat.
Pomoc přišla od člověka, od kterého bych to nečekala
Robert dosáhl svého. Většinu času jsem trávila doma, nestýkala jsem se prakticky vůbec s nikým – a když náhodou ano, musel mi to manžel dovolit, a ještě u toho zpravidla chtěl být.
Po několika měsících mi začalo docházet, že je to celé špatně. Vysvobození nakonec přišlo díky člověku, od kterého bych to nečekala – Robertovy sestry.
Ta mi otevřela oči a donutila mě sbalit si věci a doslova utéct k rodičům, odkud jsem Robertovi poslala žádost o rozvod a doufala, že nebude dělat problémy.
A ty samozřejmě dělal. Scény, hádky, nadávky – nechybělo nic. Po třech měsících to vzdal, poslal mi podepsané papíry zpět a nyní čekáme na soud. Jsem ráda, že mi jeho sestra pomohla, protože jinak bych se odtamtud sama neodvážila utéct.
Autor: Nikol Kolomazníková
