Pro každého z nás je pobyt v karanténě omezením, které musíme pro vlastní dobro chtě nechtě vytrpět. Bohužel ne každý to zvládá s čistou hlavou. Se svými problémy se nám e-mailem svěřila čtenářka Patrície, která kvůli koronaviru přišla o práci. Brzy navíc zjistila, že jí samota opravdu nedělá dobře.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Z práce mě vyhodili, chytili se příležitosti
Patrície pracovala jako kosmetička. Měsíc předtím, než byla vyhlášena celostátní karanténa, změnila pozici a začala pracovat ve zkušební době v novém salonu.
Jakmile dostala telefonicky zprávu, že má zůstat doma, bylo jí jasné, že ji čeká výpověď. „Šéf mi volal, že museli kvůli státnímu nařízení zavřít. To bylo v době, kdy se zavíraly všechny menší obchody a podniky, nebylo se tedy čemu divit. Já ale tušila, že do týdne mohu čekat výpověď,“ vysvětluje Patrície.
Aby firma nemusela dál platit peníze všem, kteří zůstávají kvůli karanténě doma, rozhodla se všechny kosmetičky ve zkušební době propustit. „Mají na to právo, aniž by udali důvod. A je logické, že se předpokládá delší trvání karanténního stavu, takže jim to nemám za zlé,“ říká čtenářka.
I když jsem sama, vždy jsem kolem sebe měla společnost
Patrície nemá přítele ani rodinu. Bydlí sama v malé garsonce a společnost jí dělá jen její pes. Přesto je velmi společenský člověk. „Dřív nebyl den, kdy bych se nevídala s některou z kamarádek. V salonu jsem navíc vždy měla zákaznice, co si se mnou rády popovídaly, některé se vracely dokonce nejen kvůli kosmetice, ale i kvůli prohození pár slov se mnou,“ vzpomíná. „To bylo ještě v době starého místa, na novém jsem se nestihla ani ohřát,“ dodává.
Teď je ale všechno jinak. Patrície se doma celé dny nudí, ven chodí jen na krátké procházky se psem. „Abych zahnala nudu, zkoušela jsem si s některými lidmi volat po telefonu, jenomže to zkrátka není ono. Chybí mi osobní kontakt s lidmi. A děsím se toho, že by měl tento stav trvat delší dobu. Jediný, s kým si tak povídám, je můj pes Argo. Jsem opravdu ráda, že mám alespoň jeho, na druhou stranu mu říkám úplně všechno a někdy mám i pocit, že už docela blázním,“ přiznává Patrície závěrem.
Autor: Šárka Cvrkalová
