Patricie (30): Že mám dvojče, mi rodiče řekli až v dospělosti. Trvalo mi roky, než jsem ho našla!

od Nikola Jaroschová
3 minuty čtení
dvojcata
dvojcata

Odmalička jsem vyrůstala jako jedináček. Když jsem byla dítě, nijak zvlášť mi to nevadilo. Měla jsem veškerou pozornost obou rodičů, dostávala jsem hromady dárků, nemusela jsem se o nic dělit. Postupem času, jak jsem rostla, mi ale sourozenec začal chybět. Kamarádi okolo mě sourozence měli a já viděla, jak silná pouta se mezi nimi tvoří.


Sourozenec mi začal chybět

Asi nejvíc jsem si absenci sourozence začala uvědomovat v době, kdy jsem prožívala pubertu. Víte, jak to v tomto „telecím věku“ chodí – puberťák si přestává rozumět s rodiči, protože na spoustu věcí začne mít jiný názor, vznikají neshody, a právě tehdy dospívající dítě potřebuje sourozence, ve kterém by našel tu chybějící oporu. I na mě toto období jednoho dne přišlo, ale bohužel jsem neměla nikoho, kdo by se stal mým spojencem.

Zdroj: 123RF.COM

Rodiče vždycky odpovídali neurčitě

Kdykoli jsem se rodičů na sourozence zeptala, odpověděli jen nejistě. „Možná. Někdy. Uvidíme. Nechme to osudu,“ to byly jejich nejčastější odpovědi, které jsem slýchávala stále dokola. Čím jsem byla starší (a troufnu si tvrdit, že i rozumnější), tím více mi přišlo, že se odpovědi vyhýbají, jako by mi něco nechtěli říct. Nikdy jsem ale nenašla dostatek odvahy, abych se rodičů zeptala přímo.

Život se mi změnil hned dvakrát

Když jsem slavila 20. narozeniny, připravili si pro mě rodiče překvapení. A nejen jedno. Nejdříve mi sdělili, že můj táta není mým pravým otcem. Už to pro mě byl zlom, nad kterým jsem jen nevěřícně valila oči. Druhá zpráva pro mě ale byla daleko bolestivější: měla jsem dvojče.

Vysvětlení? Když nám (mě a mému dvojčeti) byl rok, rodiče se rozešli. Nebylo to mezi nimi nijak přátelské a soud tehdy z nějakého důvodu rozhodl tak, že se děti rozdělí – jedno bude žít s matkou a druhé s otcem. Proto jsem vyrůstala s mámou a má sestra, dvojče mladší o dvě minuty, vyrůstala s otcem. Pro mou mámu bylo velmi bolestné mi to vyprávět a pro mě bylo stejně bolestivé to poslouchat.

Zdroj: 123RF.COM

Chtěla jsem sestru najít

Až tehdy jsem pochopila, proč máma vždycky tak mlžila, kdykoli přišla řeč na sourozence. Přiznala se mi, že rozhodnutí soudu bylo to nejhorší, co v životě zažila. O druhé dceři neměla vůbec žádné zprávy, dokonce ani nevěděla, jestli se pořád jmenuje stejně. Já se ale rozhodla, že sestru najdu. Ať to stojí, co to stojí.

Pátrání po dvojčeti, o kterém vůbec nic nevíte, se ukázalo jako hodně obtížné. Trvalo mi roky, než jsem se vůbec dostala k nějaké pořádné stopě. Vždyť já ani nevěděla, jestli sestra vůbec žije v ČR! Po sedmi letech přišel zlom a já po nekonečném hledání stanula tváří v tvář svému dvojčeti. Setkání bylo dojemné a rozpačité zároveň – přeci jen jsme se neviděly dlouhých 26 let a ten rok, co jsme žily společně, si ani jedna z nás nepamatovala. Konečně mám sestru. Budeme si k sobě sice muset najít cestu, protože nás dělí dlouhých 26 let, ale já věřím, že když jsme se konečně našly, teď už to nevzdáme.

Autor: Nikol Kolomazníková


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články