S Daliborem jsem se seznámila před sedmi měsíci a hned z toho byla láska jako trám. Je to úžasný muž, kterému nechybí smysl pro humor a který by mi snesl modré z nebe. Když ale přijde řeč na jeho zaměstnání, vždycky kolem toho tajnůstkářsky mlží. A já nechápu proč.
Když jsme se vzájemně poznávali a tak nějak se „oťukávali“, říkali jsme si o sobě spoustu věcí – co nás baví, co jsme studovali na škole, jaké je naše nejoblíbenější jídlo, jaké máme rádi filmy. Pak jsem se Dalibora zeptala, kde pracuje a on začal mumlat něco v tom smyslu, že zrovna nemá stálé zaměstnání a že dělá to, co je zkrátka kde potřeba. A pak to zamluvil, jako by to dále nechtěl rozebírat.
Má práci nebo ne?!
O Daliborově tajnůstkaření okolo jeho práce jsem se svěřila nejlepší kamarádce Iloně. Možná jsem to měla nechat být, ale Dalibor to zkrátka podal tak, že mi jeho odpověď nedala spát a v hlavě mi hlodal červíček pochybností. Ilona, která je odjakživa rázné povahy, se mě jednou u kafe narovinu zeptala, jestli vůbec nějakou práci má a jestli to náhodou není jen pijavice, která se poflakuje a bude mě finančně vysávat. To mi k Daliborovi nesedělo.
Co tedy vlastně dělá?
Možná si říkáte, že jsem to zkrátka měla přejít a nic neřešit. Dalibor nevypadal jako člověk, který by se poflakoval a přiživoval se na druhých. Jenže já byla zvědavá na jeho práci, takže jsem se ho jednou při večeři opět zeptala. A zase to mlžení, neurčité odpovědi, pohledy stranou. Začalo mi to být divné a dokonce mě napadlo, jestli třeba nedělá společníka za peníze. S takovou představou bych se asi nedokázala smířit. Dělit se o přítele s dalšími ženami a žít s pocitem, že mu za to, co si spolu užíváme za dveřmi ložnice my dva, jiné platí? Ne, děkuji!
Zdroj: 123RF.COM
Musel s pravdou ven
Když jsem se Dalibora na práci zeptala po třetí (to jsme šli zrovna z kina na pozdní večeři) opět mi dal jen nezajímavou a neurčitou odpověď. Měla jsem toho dost, stále mi v hlavě běhala představa, že si nechává platit za společnost jiných žen. A to jsem mu taky řekla. Zůstal na mě koukat s pusou dokořán a ve mně bublal vztek.
Musel s pravdou ven. Přiznal se mi, že dělá kominíka. Myslel si, že by mě jeho práce odradila, protože pro někoho je to práce podřadná a špinavá. Proto mi to nechtěl říct, jednoduše se bál. Zatímco on přede mnou stál s pohledem kajícně sklopeným k zemi, já se musela začít smát. Ne jemu, ale sama sobě. Jak jsem si mohla myslet, že dělá společníka?! Za Dalibora se nestydím, ba naopak. Nevzdám se ho jen proto, že dělá kominíka. Je to milý, laskavý a milující muž. A já jsem s ním šťastná. Asi ne nadarmo se přeci říká, že kominíci přináší štěstí!
Autor: Nikol Kolomazníková
