Můj život byl od začátku složitý a těžký. Rodiče se rozváděli, když jsem byla dítě a necítila jsem v nich žádnou oporu. Hledala jsem pochopení u svých přátel, které jsem si bohužel vybírala špatně. Většina z nich měla zálibu v alkoholu a drogách, kterým jsem později propadla také.
Celé mé mládí se točilo kolem peněz, drog a závislosti. Když jsem se konečně vzpamatovala, našla jsem si přítele a narodily se nám dvě krásné děti. Přátelé z minulosti se ale opět ozvali a stejně tak moje závislost. To byl důvod, proč soud rozhodl, že se nadále nesmím stýkat se svými dětmi a já od té doby trpím.
Mám strach, že na mě zapomenou
Zdroj: 123RF.COM
Starala jsem se o ně pečlivě a vždy jsem jim dávala lásku, kterou jsem já sama v dětství neměla. Několik mých problémů vedlo přítele k tomu, aby se obrátil na soud, který rozhodl v můj neprospěch. Od té doby jsem děti neviděla. Závislosti se sama nedokážu zbavit, a proto se můj stav pořád zhoršuje.
Nejde jen o mé zdraví, ale také o majetek. Peníze na drogy pomalu a jistě mizí a já prodávám vše, co jsem si za dlouhá léta koupila. Vím, že se ze své závislosti musím dostat, co nejdříve. Když se mi to nepovede, moje děti na mě určitě zapomenou a zmizí z mého života nadobro. Byla by to pro mě hrozná rána, a proto se snažím ze všech sil, dát si život dohromady.
Občas své děti zahlédnu z dálky
Zdroj: bogumil/123RF.COM
Neustále se pohybuji na ulici. Bydlím totiž s několika dalšími lidmi, protože nájem se mi zdál příliš drahý. Proto u mě přebývá pár přátel, kteří mi s poplatky pomáhají. Přes den je byt plný, a proto se raději procházím venku a vracím se vždy k večeru.
Nedávno se mi stalo, že jsem své děti zahlédla, když měly tělocvik na školním hřišti. Sedla jsem si na lavičku opodál, abych nebyla příliš nápadná, a jen jsem se na ně dívala. Když je nemůžu mít u sebe, je tohle jediný způsob, jak jim být aspoň trochu nablízku. Dívala jsem se, jak běhají, skáčou a dovádějí s ostatními dětmi a konečně jsem se necítila tak sama.
Chodím je tajně pozorovat
Zapamatovala jsem si den a hodinu, kdy mají tělocvik a od té doby se na ně chodím tajně dívat. Stojím opodál, také když chodí domů ze školy a hřeje mě u srdce, když slyším jejich smích a občas zaslechnu také to, o čem si povídají. Chtěla bych jít za nimi, obejmout je a říct jim, že na ně myslím. Mám strach, že na mě časem zapomenou a až se vrátím, nebudou vědět, kdo jsem. Přiblížit se k nim nesmím, ale vždy tajně doufám, že si mě všimnou a já jim alespoň budu moci zamávat a ukázat jim, že jsem pořád s nimi.
Autor: Tereza Hotovcová
