Nataša: Neustálé utápění se v depresi, matka se opakovaně snaží vzít si život

od Nikola Jaroschová
3 minuty čtení
plakatdopolstaredivka
plakatdopolstaredivka

Bylo mi 13, když jsem si poprvé uvědomila, že máma nechce žít. V noci mě vzbudilo štěkání psů, oknem jsem viděla červeno – žlutá světla. Otec stál u sanitky, do které naléhavě nakládali mou mámu.


Máma je nemocná

Zdroj: lightfieldstudios/123RF.COM

Druhý den mi táta řekl, že je máma nemocná. Předávkovala se léky a zapila je vínem Museli jí vypumpovat žaludek. Najednou se táta rozbrečel. Ještě nikdy jsem ho takhle neviděla.

Další den už byla máma doma. Nechtěla se mnou mluvit o tom, co se stalo. Ani můj otec. On celkově nebyl příliš schopný potýkat se se silnými emocemi. A tak jsme prostě žili dál.

Cítila jsem, že je něco špatně. Už delší dobu jsem věděla, že se máma léčí s depresí a že má problémy s alkoholem.

Kdy to začalo?

Náš otec hodně cestoval kvůli práci. Máma byla doma se mnou, mou sestrou a bratrem. Postupně přicházela o přátele. Milovala nás. Ale její srdce začala naplňovat prázdnota, přestala si připadat krásná a začínala ztrácet sebevědomí.

Když jsem pak byla v pubertě, moc jsme spolu nevycházely. Nerada dělala věci, co matky s dcerami v tomto věku dělají. Při nákupech oblečení si připadala tlustá, zmrzlina v cukrárně jí to ještě zdůraznila. Vším jsem jí způsobovala deprese. Sarkastická poznámka k jejímu limetkovému koláči ji přiměla k dalšímu pokusu o sebevraždu.

Stejně tak naopak. Její deprese mě jako puberťačku poháněly k dalším a dalším průšvihům. V 16 mě zatkli za kouření marihuany, scházela jsem se s muži, řídila bez řidičského průkazu. Zvenčí jsem působila dokonale – byla jsem oblíbená, chodila jsem s klukem, byla jsem dobrá ve sportu. Ve skutečnosti jsem jednou týdně chodila k psychologovi a brala antidepresiva.

Jednou jsem se otce zeptala, jestli nemůžeme mámu poslat někam, kde jí pomůžou. Odpověděl mi, že přece nemůžeme maminku poslat pryč, kdo by se o nás staral, a co tomu řeknou lidé?

Příliv čerstvého vzduchu

Zdroj: Dean Drobot/123RF.COM

Odchod na univerzitu mi pomohl. Měla jsem najednou prostor, který jsem potřebovala. Chtěla jsem dokázat rodičům i sobě, že je ve mně víc, než jen divoké dítě. Měla jsem dobré známky a stálého přítele. S mámou jsme se na sebe konečně těšily a společný čas si užívaly.

Její deprese se ale zhoršily. Brala různé léky, četla spoustu knížek, chodila k terapeutům a psychiatrům, včetně vyhlášeného experta na sebevraždy. Ale nic jí nepomáhalo. Nikdo neuměl odpovědět na otázku „Co dělat, aby chtěla žít?“

Vina

Jednoho dne, když jsem se zrovna rozešla s přítelem a neměla jsem na nic náladu, jsme se spolu hodně pohádaly. Nakonec jsem jí řekla, že už jive svém životě nechci. To byla poslední slova. O 24 hodin později byla mrtvá.

Dodnes na ta slova myslím. Stále přemýšlím, jestli si tu zbraň koupila před nebo až po naší hádce. A jaký podíl jsem na tom měla já. I když vím, že byla nemocná, že poprvé se o sebevraždu pokusila v 18, že v nemocnici byla několikrát, i to, že hádky mezi dcerami a matkami jsou normální. Stále před tím nemůžu utéct. Mnoho let jsem se potýkala s depresí, úzkostí, žalem a sebe-obviňováním. Stěhovala jsem se do Francie, Řecka, do vysokých hor Colorada. Ale moje bolest mě všude následovala.

Vítej, budoucnosti

Nakonec se mi podařilo smířit sama se sebou. Nikdy se nedozvím, proč to matka udělala. Ale vím, že to nebyla moje vina. Udělala by to stejně, třeba jindy. Přestala jsem žít jejím příběhem a začala si tvořit ten vlastní.

Přestala jsem pít. Uběhla jsem maraton a vylezla na Matterhorn. Stala jsem se novinářkou. Zamilovala jsem se.

V březnu se mi narodila dcera. Tím jsem opustila minulost, abych se věnovala své budoucnosti. Po narození dcery jsem se konečně cítila úplná a tak svobodná.

Autor: Jana Janáčková


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články