Nataša (33): Nechtěla jsem své dítě. Celé těhotenství jsem probrečela

S přítelem jsme miminko neplánovali, dokonce jsme se o něho ani nesnažili. Ačkoli jsem měla na dítě věk (což mi moje maminka často předhazovala), přítel dítě nechtěl. A já jeho rozhodnutí z lásky k němu plně respektovala. Osud to ale vymyslel jinak a já jednoho dne před přítele položila pozitivní těhotenský test. Jeho reakce mě hodně zaskočila.

Naivně jsem si myslela, že právě on je ten pravý

S přítelem jsme spolu byli sedm let a já měla naivní představu, že zrovna on je pro mě ten pravý. Rozuměli jsme si, bylo nám spolu dobře. Všechno nahrávalo tomu, že spolu třeba i zestárneme. Spletla jsem se. Když jsem přítele postavila před hotovou věc, že jsem těhotná a za několik měsíců se nám narodí miminko, dočkala jsem se negativní reakce, několika nadávek, proč jsem si sakra nedávala pozor, a poté už jen prásknutí dveřmi. Přítel prostě o miminko nestál a rozhodl se náš vztah ukončit.

Bylo už pozdě

Byla jsem neskutečně nešťastná. Přítel se z našeho společného bytu odstěhoval během dvou hodin. Pro mě to byly nejhorší hodiny v životě, protože zatímco on naštvaně balil své věci, já ho div ne na kolenou prosila, aby zůstal. Bylo to marné, po dvou hodinách za sebou nemilosrdně práskl dveřmi a já se zhroutila.

Mé další myšlenky byly jasné: chtěla jsem si to nechat vzít. Natolik jsem přítele milovala, že jsem byla ochotna se dítěte vzdát, jen aby se vrátil. Jenže lékař řekl, že už je pozdě. Miminko jsem si musela nechat.

Dávala jsem mu náš rozchod za vinu

Já to dítě nechtěla. Dávala jsem mu za vinu, že právě ono může za náš rozchod. Stále jsem přítele milovala a neuměla jsem si představit svůj život bez něho. Celé těhotenství jsem probrečela a byla rozhodnuta, že se dítěte po porodu vzdám. Byla jsem nešťastná a vůbec ne připravená vychovávat dítě, které mě o všechno připravilo. Nejsem na to pyšná, ale na jeho narození jsem se ani trochu netěšila. Těšila jsem se pouze na to, jak se ho vzdám a začnu zase od začátku.

Všechno bylo připravené

Byla jsem rozhodnutá, že jakmile se dítě narodí, dám ho k adopci. Bylo potřeba toho hodně vyřídit, podepsat tucty papírů, ale před porodem jsem měla všechno připravené. Stále jsem totiž přesvědčovala sama sebe, že bez dítěte, které mě připravilo o muže, jehož jsem celým srdcem milovala, mi bude lépe. Možná jsem i tajně doufala, že se ke mně přítel vrátí. Nedokázala jsem si totiž představit, že bych v životě mohla někoho více milovat než právě jeho. Jen to dítě byla překážka mezi námi.

Ukažte mi ho

Přišel den D a dítě se přihlásilo na svět. Já ani nechtěla vědět, co vlastně čekám. Bylo mi to jedno. Porod nebyl zrovna jednoduchý, trval asi dvanáct hodin a já se těšila, až všechno bude za mnou. Pak se porodním sálem ozval dětský pláč. Syn byl na světě. Původně to mělo být tak, že sestry miminko hned odnesou, je to tak dáno i v papírech. Jenže já si to najednou rozmyslela a sestry požádala, aby mi dítě ukázaly.

Byla to láska na první pohled. Jako by někdo vedle mé hlavy luskl prstem a já si najednou všechno rozmyslela. Mateřská láska se ozvala prakticky okamžitě a mně najednou došlo, že jsem schopna někoho milovat ještě více než bývalého přítele. Syna jsem si nechala, požádala jsem sestry, aby papíry určené k adopci okamžitě zničily. Můj syn je to nejkrásnější, co mě v životě potkalo, a já jsem ráda, že ho mám.

Autor: Nikol Kolomazníková