Natálie (28): Mým snem je být malířkou, ale rodiče chtějí učitelku

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
malirka
malirka

Už jako malá holka jsem si neustále malovala. Nevozila jsem v kočárku panenky, jako ostatní holčičky. Stačily mi pastelky a křídy. Vydrželo mi to celý život a začala jsem navštěvovat umělecké kurzy. Po střední škole bylo mým plánem vydat se na vysokou uměleckou školu, ale rodiče byli proti.


Chtěli mi vzít sen

Už když se mě ve škole ptali, čím chci být až vyrostu, moje odpověď byla stále stejná. Chci být malířkou! Poprvé mě taková myšlenka napadla v devíti letech a už se mě nepustila. Měla jsem talent a malovala nejraději portréty uhlem a krajiny akvarelovými barvami. Když přišel čas přemýšlet o střední škole, byla pro mě jednoznačným výběrem umělecká konzervatoř. Rodiče mi to nedovolili a já místo toho musela na místní gymnázium. Mé zklamání bylo veliké, ale alespoň jsem se přihlásila do spolku místních umělců. Milovala jsem to – vůni barev, čistého plátna a zvuk tužky, kterou právě stínujete pozadí.

Umělec v rodině? To ani náhodou!

Zdroj: 123RF.COM

Moje mamka i babička byly učitelky, a to samé očekávaly ode mě. Začaly se křižovat při pomyšlení, že mají v rodině umělce. Mám si prý najít pořádné zaměstnání a na papír můžu čmárat ve volném čase. Nechápaly to a můj sen se mi vzdaloval. Na moje výtvory se dívaly jen koutkem oka a přesvědčovaly mě, že se tímto neuživím. Potřebuji stálé a poctivé zaměstnání. Jediný, kdo byl tehdy na mé straně byl táta, platil všechny umělecké kurzy a podporoval mě v mé tvorbě. Ale když došlo na věc, postavil se za mamku.

Musím se jim postavit

Gymnázium bylo úspěšně za mnou a s maturitou v ruce jsem se rozhodla postavit vlastní rodině. Na internetu bylo plno uměleckých škol a já poslala přihlášky. Rodiče zuřili – spíše jen mamka s babičkou, taťka se usmíval pod vousy.

Za pár týdnů mě pozvali na talentové zkoušky a já je zvládla! Dostala jsem se na všechny tři univerzity a mohla si vybírat. Začalo velké balení a stěhování na kolej. Rodiče stále protestovali a odmítli mi dle jejich slov platit nějaké „bohémské studium“. Bylo mi to jedno, dopoledne jsem chodila do školy a odpoledne pracovala v kavárně, abych vše mohla zaplatit.

O šest let později

Nyní jsem už soběstačná a nenechám si radit, co je pro mě nejlepší. Už třetím rokem vystavuji své obrazy v galeriích a daří se mi velmi dobře. O víkendech mám kurzy malování pro začátečníky. A moje rodina? Ta to i přes můj úspěch nikdy nepřijala.

Autor: Monika Holemá


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články