Pavlík je hodný chlapec a doplatil na to. Nevím, kdy přesně se chování jeho spolužáků stalo tak závažným ale bylo to někdy kolem páté třídy. Že se něco děje nám s manželem začalo docházet, když se syn začal čím dál častěji vymlouvat na bolení bříška a chtěl zůstávat doma. Byli jsme s ním několikrát i u doktora, nikdo ale na nic nepřišel a tak jsme usoudili, že se Pavlík zkrátka bojí chodit do školy.
Potvrdilo se nám to, když se jednou vrátil domů s podlitinou na oku. Tvrdil, že narazil do zdi, ale bylo nám jasné, že to tak není. Po troše přemlouvání jsme z něho dostali, že mu už nějakou dobu dva starší kluci berou věci, posmívají se mu a dnes ho dokonce udeřili, protože jim nechtěl vydat svůj batoh.
Měl otřes mozku, ale ani posudek od doktora na škole nic nezmohl
Syn se nám přiznal, že s problémy již byl za učiteli, nikdo ho ale nebral vážně. Prý si rád vymýšlel, při hodinách nedával pozor a byl zamčený ve svém vlastním světě. Nebylo se čemu divit, že se stal obětí šikany.
Zdroj: 123RF.COM
Ačkoli jsme s Pavlíkem zašli k doktorovi, který jasně do zprávy napsal, že došlo k otřesu mozku následkem úderu pěstí do hlavy, ani tato zpráva ve škole nic nezmohla. Učitelé se shodli na tom, že se udeřil o zeď, jak nám původně tvrdil. Chlapci, kteří se šikany účastnili, sice dostali napomenutí, ale nic se nezměnilo.
Pavlík se dál bál chodit do školy. Když se vrátil domů, vyprávěl nám, jak se mu posmívali a vyhrožovali, že jestli ještě něco řekne, dostane znovu pěstí. Rozhodli jsme se proto jednat s jejich rodiči.
Rodiče zpráva zaskočila. Snažili se nám pomoci, ale zákazy ničemu nepomohly
Ani jedni z rodičů nás neodmítli vyslechnout a dokonce se nám snažili pomoci. Starší chlapec zapíral, když se ho před námi ptali, zda Pavlíkovi někdy ublížil, nakonec se ale přiznal. Mladší všechno svedl na svého kamaráda a přiznal, že Pavlovi brali svačinu a jednou mu dali ránu do hlavy. Oba chlapce potrestali rodiče domácím vězením.
Pavel ale přišel další den s pláčem, že prý jestli bude žalovat jejich rodičům, tak ho zbijí do němoty. Báli jsme se o synovo zdraví. Škola odmítla s výtržníky cokoli provést a tresty rodičů nezabraly. Pavlíka jsme proto od pololetí zapsali na jinou školu.
Musí teď sice dojíždět, ale rozhodně se mu ulevilo. A nám také. Ze začátku byl sice nesmělý, bál se nových lidí i prostředí, ale našel si kamarády, dokonce jim vyprávěl, čím si prošel a stal se tak hrdinou a ukázkovým příkladem toho, že se o šikaně musí mluvit s dospělými. Teď je to šťastný šesťák a my jsme na něho s manželem hrozně hrdí.
Autor: Šárka Cvrkalová
