Monika (32): Okolí se mi posmívá, že mi kleslo IQ. Důvod, proč si to myslí, mě vytočil doběla

od Nikola Jaroschová
3 minuty čtení
smutná žena 8
Zdroj: Shutterstock

Říká se, že v nouzi poznáme přítele. Někdy nám ale život ukáže, že tou největší zkouškou přátelství jsou chvíle, kdy jsme šťastní a daří se nám dobře.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Monika ve svém příběhu vypráví, že otěhotněla jako poslední ze středoškolské party kamarádek. Na první pohled to vypadalo báječně – její dcera podědila spoustu oblečení, kočárek i postýlku. Monika dostala spolu s tím vším spoustu dobře míněných rad, a nakonec také probuzení z iluzí, které o kamarádkách měla.

Vysněné miminko

Vždycky jsem si říkala, že mám štěstí na lidi kolem sebe. Parta kamarádek ze střední školy mi i po letech připadala stejně bláznivá, jako když jsme se potkávaly ve školních lavicích.

Věděla jsem, že se na holky můžu spolehnout a ony na mne, stejně jako jsme věděly, že zvládneme i odloučení, kdy každá z nás studovala jinou vysokou školu, některé i v jiném městě. Podržely jsme se v mnoha nepříjemných situacích a já byla hrdá na to, že mezi kamarádkami platím za „vrbu”, které se mohou vždycky vypovídat, a ona jim poradí, co dál.

Postupně jsme se všechny vdaly a otěhotněly. Tedy až na mě. Já jsem těhotenství odkládala nejdřív ze strachu, potom kvůli práci, a nakonec proto, že se mi zkrátka otěhotnět nedařilo. Kamarádky mě ale podporovaly a i díky tomu, že jsem neklesala na mysli, jsem nakonec i já držela v ruce vytoužený těhotenský test se dvěma čárkami.

Nejšťastnější chvíle života. Nebo ne?

Už od toho okamžiku ze mě spadl balvan. Moje vysněné miminko je konečně na cestě! Celý svět byl najednou růžový a mně nic nepřipadalo jako problém. Užívala jsem si rostoucí bříško, chodila na těhotenskou jógu a jak to bylo možné, nastoupila jsem na mateřskou dovolenou. Děti kamarádek z naší party byly tou dobou už větší, nejmladšímu ze všech byly téměř dva roky.

A rostoucí děti, nedospané noci, odmlouvání a zlobení bylo na kamarádkách znát. Čím dál tím častěji mezi námi padaly věty: „Počkej, až se ti to narodí, však uvidíš!”

Prorocké řeči o tom, že mě smích brzy přejde, byly najednou na denním pořádku. Ale já si vedla svou. Možná za to mohly hormony, možná prostě jen úleva z toho, že jsme se miminka dočkali, nevím. Navzdory všemu mi bylo prostě skvěle.

V nouzi přítele nepoznáš

Moje radost mě neopustila, ani když se Beátka narodila. Měla jsem štěstí na rychlý lehký porod, šestinedělí minulo bez větších problémů. Bea byla od narození velký jedlík i spáč, a já tak měla dost času na to, abych se o sebe postarala. Manžel mi byl navíc při ruce kdykoliv, kdy to bylo potřeba. V tu chvíli jediné, co začalo skřípat, byly vztahy s kamarádkami.

Jako kdyby se mezi námi rozevřela propast. Najednou se všechny chovaly, jako kdybych jim to štěstí snad ukradla a jízlivé poznámky padaly častěji a častěji. Od nevinných poznámek postupně přešly k urážkám.

Dobíraly si mě, že jsem spokojená proto, že jsem prostě jednoduchá a mám, jak se říká, „mlíko na mozku”. Bylo mi to nepříjemné, ale snažila jsem se chápat, že prostě prožívají něco jiného než já.

Korunu tomu ale nasadilo jedno společně strávené odpoledne. Vracela jsem se právě z toalety, když jsem zaslechla hovor, který beze mě probíhal. Bavily se o tom, že jsem hloupá a že se chovám, jako kdybych měla vymytý mozek!

Tak takhle tedy ne

Polkla jsem slzy a vešla mezi ně. Ztichly, protože jim došlo, že jsem celý rozhovor slyšela. Já jsem ale v tu chvíli měla v hlavě jediné. Nebudu jim nadávat, nebudu se obhajovat.

Ale nebudu ani učit svou dceru, že takhle vypadá přátelství. Suše jsem jim oznámila, že problém není moje radost, ale jejich závist, a že takhle opravdové kamarádství prostě nefunguje. Vzala jsem Beátku a odešla pryč.

Je to už nějakou dobu, co jsme se neviděly. Někdy mi ta naše parta chybí, ale vím, že chci ve svém životě upřímná přátelství bez závisti. Kdo ví, třeba se naše parta zase jednou sejde kompletní. Zatím si to ale nedovedu představit.

Autor: Daniela Jílková


Související články