Jako malá jsem měla pocit, že vůbec nic neumím. Ve škole se mi nedařilo, neměla jsem talent na žádnou kreativní činnost. Přestože jsem byla vlastně takové hloupé nemehlo, měla jsem kolem sebe spoustu lidí, kteří mě měli rádi. Když mi začalo docházet, že jsem hezká holka, začala jsem se tomuto faktu věnovat. Bylo to totiž to jediné, co jsem na sobě považovala za dobré.
Vyrostla jsem v Praze
Po základní škole jsem začala studovat gymnázium. Rodiče chtěli, abych měla všeobecné vzdělání. Když jsem školu dokončila, chtěla jsem se věnovat fotografování. Už na střední jsem se s ním totiž dostala do kontaktu, jenomže vždycky jako model. Fotila jsem brigádně reklamy na oblečení nebo stála jako maskot pro dámské sportovní týmy. Ačkoli mě víc zajímalo jak fotit, rodiče vždy říkali, že pokud budu já ta focená, bude to pro mou kariéru lepší.
Zdroj: 123RF.COM
V devatenácti letech jsem místo na svou vysněnou školu nastoupila do práce. Nechat se fotit je to jediné, co mi kdy šlo. Nikdy jsem nebyla namyšlená, ale uvědomuji si své přednosti. Mám pěknou postavu, sympatický obličej, jako jedna z mála jsem měla štěstí a pubertu jsem přežila bez výraznějšího akné. Každý kluk na škole o mě stál, ale já je odmítala. Neměla jsem na ně kvůli focení čas a navíc jsem věděla, že rodiče by mi do mých osmnácti kluka nepovolili.
Nabídka spolupráce
Jeden z webů, pro které jsem brigádně fotila, mi nabídl po škole spolupráci. Stala jsem se modelkou dámské kolekce pro menší internetový obchod s oblečením. Peníze byly zpočátku slušné, postupem času jsem dokonce dostala přidáno a vydržela jsem na místě dodnes. Dostala jsem od zaměstnavatele příspěvek na byt, kde ale bohužel moc času netrávím, protože jsem neustále zaměstnaná. Téměř každý večer se ve firmě něco děje a partneři prý potřebují, abych byla přítomna.
Mně ale přijde, že se na akci spíš nudím. S kluky si moc nerozumím, mnohem víc se ohlížím po ostatních ženách, jenomže to nemohu dát najevo. Kdyby se to provalilo, o práci bych přišla. Bojím se, že nic jiného než se nechat fotografovat už neumím. Přesto bych ale dala celé jmění za jeden večer v teplákách zasypaná drobky z pizzy. Místo toho sedím sama u baru, tvářím se, že se bavím, a občas se usměji do nějakého toho objektivu.
Lidé si možná myslí, že být modelkou je výhoda. Někteří v nás vidí jenom namyšlené nány, které si užívají života a nevědí nic o starostech všedního dne. Jenomže já jsem se stala modelkou proto, že jinak vůbec nic neumím. Nepřipadám si povýšeně nad ostatními, naopak se za sebe dost často stydím. Není to život, který chci, ale pravděpodobně je to ten jediný, který kdy mít budu.
Autor: Šárka Cvrkalová
