Milena (29): Nejsem mateřský typ, mám ráda děti, ale své mít nechci

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
nechci deti
nechci deti

Nepatřím mezi ty klasické ženy, co křičí a rozplývají se, když vidí miminko. Nějak mě to nebere a nikdy ani nebralo. Jsem kvůli tomu terčem posměchu a narážek. Copak nemůžu mít „jen“ kariéru a manžela? Můj úspěch se snad počítá podle odrozených a vychovaných dětí?


Bylo mi sedmnáct let, když jsem nad tím prvně začala uvažovat. Jaká chci být? Jakou chci mít budoucnost? Chci mít vůbec děti? A co manželství? Tyto otázky se mi honily hlavou a já už tehdy měla jasné odpovědi. Bohužel se neslučovaly s odpověďmi mých vrstevnic a za to si mě všechny dobíraly. „Nemůžeš přece zůstat sama a mít jen manžela.“ Nedokázaly pochopit, že děti nejsou nic pro mě a neustále na to upozorňovaly.

Čas vše změní

Zdroj: Dzianis Apolka/123RF.COM

Všichni mi říkali, že čas to změní a já uvidím, jak budu jednou spokojená máma. Nic takového se ale neudálo a od té doby uplynulo dvanáct dlouhých let. Já se rozhodla, že raději budu mít kariéru a milovaného manžela, než řvoucí dítě a kruhy pod očima. Nikdy jsem se neztotožnila s posláním býti matkou.

Mám ráda děti, jen je nechci

Nechápejte mě špatně, mám ráda děti. Hlídám dva raubíře každou neděli své starší sestře a příležitostně kamarádkám. Ale po celém dni s nimi jsem ráda, že mi „šichta“ končí a já se můžu s klidem vrátit za svým manželem, uklizeným bytem a britskou kočkou. Tu mám asi místo miminka. Můj manžel se mnou samozřejmě souhlasí a nechce o dítěti ani slyšet. Myslela jsem si, že takového chlapa nikdy nenajdu a můj budoucí manžel mě bude spíše tlačit do rodiny. My jsme ale takto naprosto spokojení. Bohužel to hodně lidí v našem okolí nechápe a soudí nás za to.

Život podle našich představ

Já respektuji matky a jejich svobodnou volbu, proč ony nerespektují zase mě? Ano, jsem zdravá a mohu mít děti. To hned ale neznamená, že nějaké mít musím. Nikdy se mi nelíbila představa nekončící práce a každodenní starání se o dítě do jeho plnoletosti.

S manželem rádi cestujeme a zároveň jsme oba workoholici. Máme každý rok čtyři dovolené a nemůžeme se dočkat, až si sbalíme kufry a odpočineme si u pláže nebo si sjedeme na lyžích sjezdovku. Někdy jedeme na dva týdny, jindy jen na pár dní, podle toho, jak nám vyjde společné volno v práci. Kolikrát v práci strávím i osmnáct hodin denně a miluju to. Můj manžel to má úplně stejné. Oba pracujeme dlouho do noci a vzájemně si nic nevyčítáme. Oba jsme také závislí na naprostém pořádku v bytě. Nedokážeme si představit, že jsou někde otisky malých prstíků, zásoby plenek nebo rozházené hračky.

Autor: Monika Holemá


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články