Michaela: Vztah s cizincem mi otevřel oči. Zaujal mě jeho temperament, ale v cestě nám stála jeho hrdost

od Nikola Jaroschová
5 minuty čtení
DivkavLondyne
DivkavLondyne

Vždycky jsem tajně toužila mít vztah s nějakým cizincem. Můj sen se stal skutečností při poznávacím zájezdu do Londýna. Potkala jsem sympatického muže s krásným úsměvem, ale ledovým srdcem. Zažila jsem vztah plný vášně a ponaučení.


Narozeninový zájezd

Bylo pár dní po mých 25. narozeninách a já dostala dárek – výlet s kamarádkami do Londýna. Všechny jsme společně jely na patnáctidenní poznávací zájezd. Já tam nakonec zůstala dalších sto dvacet osm dní a nelituji toho. Mám úžasné kamarádky, které věděly, jak moc se chci právě do Velké Británie podívat. První týden byl plný památek – procházely jsme se uličkami Londýna, svezly se na Londýnském oku, viděly jsme kouzelné vodní akvárium, velkolepý Westminsterský palác a můj oblíbený James‘s park. Obdivovaly jsme ikonický Big Ben, královský Buckinghamský palác a středověký hrad Tower s korunovačními klenoty.

Město umělců

Zdroj: 123RF.COM

Předposlední den jsme objevily Camden Town. Město plné vodních kanálů, všemožných stánků s voňavým jídlem, originálních obchodů, stylových kaváren, módy všeho druhu, ale především umění. Mohli jste si procházet krásné stánky talentovaných malířů po ulicích nebo si zajít přímo do místních galerií. Všude byly zapadlé obchůdky s gramofonovými deskami nebo deníky potažené kůží. Už odmalička jsem byla posedlá uměním. Byl to pro mě ráj!

Chci tady zůstat!

Řekla jsem holkách, že tady chci zůstat. Nechápavě na mě zíraly, ale když viděly mé nadšení, nevymlouvaly mi to. O pár bloků dál jsem si všimla nápisu „Barista wanted“, a tak jsem se šla ucházet o místo v jedné zastrčené kavárně. Majitelkou byla hlasitá Italka, která milovala kávu. Cappuccino jsem zvládla na první pokus. Byla ze mě nadšená, slíbila mi zaškolovací den a následně možnou pozici i s malým bytem nad kavárnou.

Osud nebo náhoda?

V zaškolovacím dnu jsem uspěla a tím pádem začal můj první pracovní týden v Londýně. Ten samý den odjely moje kamarádky. Čekalo mě nové dobrodružství, kterého jsem se nemohla dočkat. Asi tomu nebudete věřit, ale hned druhý den v práci jsem potkala Arjana, svého budoucího přítele. Osud tomu asi chtěl, protože taková náhoda se zdála nemožná.

Zdroj: 123RF.COM

Pamatuji si na ten jeho nevinný a stydlivý výraz. Většinou se mi nelíbili zarostlí muži tmavší pleti, ale tentokrát jsem udělala výjimku. Potkala jsem mladého a temperamentního Albánce a všichni se mohli zbláznit. Na naší první schůzce byl tak nervózní, že se mi nemohl ani dívat do očí. Jeho angličtina byla perfektní, jelikož žil v Londýně skoro sedm let.

Ze začátku se mi jevil jako stydlivý muž, posléze se odkryla jeho hrdá povaha. Nebála jsem se ani tak toho, že přemýšlím o vztahu s Albáncem, ale spíše toho, že se tak podobá mému bývalému. Temperamentní chlap, který se rád hádá, a navíc je velmi chytrý. Nechtěla jsem s ním soutěžit, jak tomu bylo dříve s mým ex. Proto jsme si určili heslo, které v případě nouze můžeme použít. „Jsme si rovni nebo nejsme nic“ a přiznávám, že to fungovalo skvěle.

Jižanská povaha

Pár věcí mě na Arjanovi dohánělo k šílenství. Jako většina jižanů si nelámal hlavu s příchodem na čas. Hodinky pro něj asi neexistovaly. Když jsme se domluvili na určitém časem, počítala jsem se zdržením. Řekl mi, že je potřeba si užívat přítomný okamžik. Lidé mají být svobodní a dělat si to, co chtějí, nedovolit času, aby je omezoval.

Další věc, která Albáncům nebyla cizí byla jejich silná hrdost. Bylo velmi snadné je urazit. Nedej bože se dotknout jejich mužství. Arjan věděl, že mám prořízlou pusu a ráda si z něj dělám legraci, ale urážel se jako malé dítě. Občas se se mnou odmítal bavit, přišlo mi to roztomilé a dětinské.

Zamilovaná až po uši

Zdroj: 123RF.COM

Byla jsem s ním šťastná a chtěla jsem v Londýně zůstat. Viděli jsme se každý den po práci. Dal mi svůj klíč a řekl, ať přijdu kdykoliv. Vzala jsem ho za slovo a přicházela každý večer. Představil mě svým spolubydlícím, se kterými jsme skoro každý večer grilovali nebo popíjeli víno na zahradě. Bydlel ve společném domě s dalšími přáteli, jak už to ve velkoměstech bývá. Za měsíc jsem se k němu přestěhovala a začala nám těžká zkouška. Pracoval jako vedoucí stavby v jedné firmě a dařilo se mu. Čekala jsem, že mezi námi bude velká jazyková bariéra, ale slova si cestu našla a ta krásná zamilovanost mluvila za vše. Začala jsem zjišťovat, že Albánie není jen země plná agresivních a po válce prahnoucí obyvatel. Tak nás to alespoň učili ve školách. Arjan mi vyprávěl, jak většina křesťanů i muslimů žijí v míru a že nechápe, proč máme takové nepokoje v naší zemi. Změnila jsem na Balkán názor a s nadšením poslouchala jeho zapálené historky o zemi orlů, vysokých horách a nekonečných pláží.

Dozvěděla jsem se spousta zajímavých věcí a měli jsme několik vtipných rozepří. V Albánii, když hýbete hlavou k souhlasu, znamená to ne – pohyb hlavou se strany na stranu znamená ano. Dokážete si asi představit ta směšná nedorozumění, která nastala. Dokonce se albánsky „ne“ řekne „jo“ – na tohle jsem si nikdy nezvykla!

Další dva měsíce jsme prožili téměř bez hádek a vypadalo to na skvělý začátek vášnivého vztahu. Místo toho spěl ke konci. Dozvěděla jsem se, že je moje mamka vážně nemocná a musela jsem se vrátit do Česka. Slíbila jsem mému Albánci, že se brzy vrátím.

Dnes nebo nikdy

Zdroj: 123RF.COM

Vztah na dálku nám zrovna moc nešel a ani jeden jsme nevynikali v komunikaci přes mobilní aplikace. V plánu bylo přiletět o měsíc později, ale začal mě podezřívat, že už mám jiného. Měla jsem jen plno práce, abych stihla vydělat dostatek peněz pro návrat zpět. Z měsíce se staly tři a náš vztah ochladnul. Nenapsali jsme si několik dní, mě to trápilo, ale Arjana očividně ne. Začala jsem pochybovat o naší budoucnosti. Najednou jsem si nedokázala představit, že strávím celý život s někým, kdo mi vlastně nikdy na 100% nerozumí. Čeština je velmi pestrý jazyk a vše nejde doslovně přeložit.

Později mi Arjan vyznal lásku a že holku jako já už nenajde, ať se k němu vrátím a začneme znovu. Napsal to po dvou měsících, kdy jsme si zavolali maximálně pětkrát. Koupil mi letenku na další den, že už beze mě nechce být. Stála jsem nad rozhodnutím – dnes nebo nikdy. Měla jsem sbalený kufr a najednou mi můj vnitřní hlas zašeptal, ať nejezdím. Věděla jsem, že jeho hrdost bude vždy stát mezi námi. Za dva dny později jsem poznala svého budoucího manžela.

Autor: Monika Holemá


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články