Michaela (33): Za dobrotu na žebrotu. Pomoc při autonehodě se mi pořádně vymstila

od Adéla Vocetková
2 minuty čtení
zena 79
zena 79

Nikdo z nás nechce být svědkem dopravní nehody. Když už se tak ale stane, většina z nás je připravena okamžitě pomoci. I Michaela bohužel musela jednat rychle. Když se nachomýtla k dopravní nehodě, bez váhání vyskočila z auta a utíkala pomoci. A to se jí vymstilo.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Vracela se toho dne zrovna z práce, když pár metrů před ní jedno auto narazilo do druhého v plné rychlosti. V takový okamžik není čas na přemýšlení. Michaela zastavila a vydala se na pomoc.

Ozvala se rána a pak už to šlo všechno strašně rychle

Byla středa odpoledne, něco kolem třetí hodiny. Vracela jsem se domů z práce stejnou trasou jako vždycky. Zrovna hráli v rádiu moji oblíbenou písničku, tak jsem si ji vesele broukala. Když v tom se ozvala šílená rána.

Viděla jsem dvě auta, jak do sebe narazila, a okamžitě jsem dupla na brzdu. Byl to okamžik, jen pár zlomků vteřiny. Pak šlo všechno strašně rychle.

Neváhala jsem a utíkala na pomoc stejně jako další dva řidiči

Odepla jsem si bezpečnostní pás a vyskočila z auta. Srdce mi tlouklo, když jsem ještě společně se dvěma dalšími řidiči pospíchala k těm autům, abychom zjistili, jak jsou jejich pasažéři na tom.

Kolem se začala shlukovat další auta, lidé zastavovali a nabízeli pomoc. Někdo volal záchranku, jiný hasiče. Byl to šílený zmatek a chaos.

Ten pohled nikdy nevymažu z hlavy

Pohled na mladou řidičku v bezvědomí, která ležela na volantu a na čele měla tržnou ránu, nikdy nedostanu z hlavy. V ten okamžik jsem ale nepřemýšlela nad tím, jestli to zvládnu, nebo ne. Jednala jsem tak, jak mi to přišlo na rozum.

Čas zhroutit se přišel až v okamžiku, kdy si řidiče z havarovaných aut převzali hasiči a záchranáři. Teprve tehdy jsem se zastavila opodál a šíleně jsem se rozklepala. Nervy začaly pracovat, všechno mi začalo docházet.

Když jsem se vrátila do auta, něco mi chybělo

Mohla to být čtvrthodinka? Nebo taky půl? Nevím přesně, nesledovala jsem čas. Když jsem se však po nějaké době vrátila zpět do auta, chtěla jsem zavolat manželovi, proč jsem se zdržela. Něco mi však chybělo.

Rozhlížela jsem se po autě, ale nemohla jsem najít svoji kabelku. Prohledala jsem všechno, pod sedačkami i vzadu, ale nikde nebyla. Prošla jsem to i okolo auta, jestli mi třeba ve spěchu nevypadla.

Pro dobrotu na žebrotu. Lidský hyenismus nezná hranice

Po marném hledání kabelky přišel další šok. Z auta mi zmizelo i autorádio a notebook, který jsem převážela na zadní sedačce. Nebyl můj, byl pracovní a já si ho toho dne výjimečně půjčila domů, abych na něm mohla něco dodělat.

Došlo mi, že mi někdo auto vykradl, zatímco jsem pomáhala zraněným lidem. Strašně mě to rozčílilo. Jak může někdo využít takové situace? Lidský hyenismus opravdu nezná hranice.

Autor: Nikol Kolomazníková

Související články