Je to necelý rok, co se Martina rozvedla se svým manželem. Vzpomínka na den, kdy odcházel z jejich společného bytu, však v Martině i po několika měsících vzbuzuje nepříjemné pocity doprovázené pláčem.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Důvodů k rozvodu bylo několik. Manželé spolu byli velmi dlouho, seznámili se už na střední škole a ona pověstná středoškolská láska jim vydržela. Bohužel osud někdy zamíchá karty dost nešťastně a Martina o tom ví své.
Poslední roky jsme žili vedle sebe
Několik posledních let jsem si uvědomovala, že to mezi námi už není takové, jaké to bývalo, když jsme spolu začínali. Zamilovanost byla dávno tatam, zbyl jen stereotyp.
Sama sobě jsem nalhávala, že svého muže miluji. Postupně mi ale docházelo, že to není pravda. Musela jsem si přiznat, že jsme spolu asi jen ze zvyku. A kvůli dětem.
Dlouho jsem se odhodlávala ten krok udělat
Několikrát mě napadlo od manžela odejít. Děti už byly velké, jistě by to pochopily a tuhle skutečnost nějak přijaly. Stále jsem však váhala. Nemohla jsem v sobě najít dostatek odvahy. Naše vzájemné city už sice ochladly, ale na manželovi bylo vidět, že mu to vlastně vyhovuje.
A bodejť by ne! Měl uklizeno, navařeno, vypráno a vyžehleno. V ložnici jsme si párkrát do roka odbyli manželské povinnosti a to bylo všechno.
Ačkoli jemu možná nic nechybělo, já tiše trpěla. Po několika letech mlčení jsem se nakonec přeci jen odhodlala a oznámila mu, že se chci rozvést.
Věci nabraly strašně rychlý spád
Manžel nejdříve moje slova o rozvodu nebral ani trochu vážně. Dokonce se mi vysmál, což mě velmi zabolelo. Pak se věci daly do pohybu, až mě zaskočilo, jak rychle to všechno šlo.
Můj muž se cítil dotčeně. Jeho ješitnost nedokázala přijmout fakt, že jsem to já, kdo udělal tenhle krok. Bylo mu jasné, že až se to dozví jeho kamarádi nebo kolegové z práce, bude terčem posměchu.
Usoudil, že bude nejlepší, když se odstěhuje. Na den, kdy odcházel z našeho bytu, nemůžu ani po několika měsících zapomenout. Vždycky mě tahle vzpomínka rozpláče.
Řekl mi něco, co už nechci nikdy v životě slyšet
Nebyla to lehká situace – ani pro mě, ani pro mého muže, ačkoli ten se snažil předstírat, že je mu to vlastně jedno. Sbalil si většinu svých věcí a měl se k odchodu.
Ještě předtím, než opustil náš byt, mi však řekl něco, co mi i teď zní v uších. Řekl mi, že mě nikdy nemiloval. Že byl se mnou ze soucitu a vlastně také z lítosti si se mnou tenkrát na střední škole začal. Poté se mnou byl jen kvůli synovi, kterého jsem čekala.
Jeho slova se mi zavrtala hluboko do mysli i do srdce. Začala jsem plakat, což ho jen povzbudilo v tom, aby mě psychicky dorazil. Než se za ním zavřely dveře, prozradil mi, že má sedm let poměr a nyní odchází k milence, se kterou začne oficiálně žít.
Mělo se mi ulevit, ale nebylo tomu tak
Myslela jsem si, že jakmile ukončím nešťastné manželství, bude mi lépe. Čekala jsem, že se mi uleví, ale bohužel mi bylo ještě hůře.
Je to necelý rok, co jsme od sebe. Stále mě to bolí. Kdykoli si vzpomenu na jeho slova, začnu plakat. Nevím, zda to byla pravda, nebo to řekl jen proto, aby mi ublížil. Tak či onak na ta slova nikdy nezapomenu.
Autor: Nikol Kolomazníková
