Martina (43): Jeho řeč před odchodem mě rozplakala. Nic podobného již v životě nechci slyšet

I rok po rozvodu občas Martina v noci pláče, když si vzpomene na to, co jí manžel řekl, když odcházel ze společného domu. Některá slova zkrátka člověka raní i od někoho, s kým už vlastně žít nechce.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Pár se rozvedl z více důvodů. Chodit spolu začali už na střední, dlouhé roky jim to vydrželo. Ale nakonec láska mezi nimi nějakým způsobem zkrátka vyprchala.

„Byl to stereotypní život, ve kterém mě vlastně nic nedrželo. Ale dlouho jsem si nebyla jistá, jestli to není normální. Jestli po letech zkrátka v každém páru nezanikne ta počáteční jiskra,“ píše čtenářka.

Odhodlávala jsem se k tomu kroku roky

Martina tvrdí, že už několik let s mužem žila spíše z povinnosti. On nikdy ani nenaznačil, že by měl s manželstvím problém. A nebylo se vlastně čemu divit, měl všechno, co potřeboval.

„Po práci bylo doma uklizeno, navařeno, o děti, když byly ještě menší, jsem se starala hlavně já. Když měl náladu, splnila jsem své manželské povinnosti. Ale tomu všemu chyběla láska.“

A tak se nakonec Martina rozhodla, že je na čase začít jednat. „Děti to pochopí, říkala jsem si. Jsou už velké. Já budu mít třeba možnost si najít ještě jiného partnera. A můj muž také.“

Nejdřív se mi vysmál a nebral mě vážně

Když Martina prozradila manželovi, o čem poslední dobou přemýšlí, smál se, považoval to za vtip. Několik dní se prý ani nevyjádřil. Dál fungoval, jako kdyby k rozhovoru nikdy nedošlo.

„Teprve po nějakém čase a po mém dalším pokusu mu naznačit, že se chci rozvést, pochopil, že to myslím skutečně vážně. A tehdy přišla rána, kterou jsem od něj nikdy nečekala,“ píše Martina.

Nikdy mě prý nemiloval

„Nevím, zda to bylo z ješitnosti, naštval se, nebo mi chtěl ublížit, ale jakmile pochopil, že chci vztah skutečně ukončit, rozhodl se odstěhovat. Možná nechtěl vypadat hloupě před kamarády, že je to on, kdo dostal kopačky,“ říká čtenářka.

Když ale její muž sbalil kufry a odcházel z bytu, řekl jí něco, co ji ranilo. „Oznámil mi, že mě nikdy nemiloval. Prý už má sedm let milenku, se kterou teď bude žít. Ta slova se mi zabodla do srdce jako nůž.“

I když si Martina není jistá tím, zda její muž lhal, aby jí ublížil, nebo zda skutečně mluvil pravdu, přemýšlí nad tou informací velmi často. A to i když už by vlastně nemusela.

„Jsme rozvedení. On je pro mě minulost. Jenže i když si teď po roce vzpomenu na to, jak odcházel, chladně se mi podíval do očí a řekl mi ta slova, je mi z toho do pláče.“

Nakonec si je Martina jistá, že udělala správný krok. Obávala se, že jí bude muž chybět, nebo že po čase zjistí, že se rozvádět nechtěla. Potom, co jí provedl, ale ví, že už by s ním nikdy být nemohla.

Autor: Šárka Cvrkalová