Martina (23): Rodiče chtějí, abychom pokračovali s rodinným krámkem. Bratr se jim bojí říct, že sní o něčem úplně jiném

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
Zena vecerka
Zena vecerka

V dnešní době sice zapadáme v České republice do zbytku společnosti, pravda ale je, že jsme trochu jiní. Většina z nás, Vietnamců, je totiž tak nějak hrdá na ty naše proslulé večerky a obchůdky, které jsou k dispozici i o víkendech a často až dlouho do noci. A výjimkou není ani moje rodina.


Maminka s otcem vedou jednu malou večerku v Praze. Každý den mají poměrně hodně zákazníků, lidé se k nim rádi vrací, oni si je dokonce pamatují jmény a už vědí, co jim nabídnout, nebo kolik bude daný člověk platit. Některé děti dokonce poznávají i jménem a na jejich svátek jim dají nějakou drobnou pozornost jako třeba plyšáka. A provoz po osmé hodině je u nás až do zavírací desáté opravdu rušný, protože sotva se zavřou velké obchoďáky, lidé začnou přicházet na to, co jim doma chybí.

Já pomáhám v obchodě od svých osmi let. Už jako malou mě to opravdu hodně bavilo. Podávat mamince zboží, které rovnala do regálů, počítat peníze a sledovat, jak se nám snaží zákazníci porozumět, když na sebe mluvíme vietnamsky. Narodila jsem se tu a češtinu proto ovládám stejně dobře, jako vietnamštinu. Oba moji rodiče jsou tu tak dlouho, že umí česky perfektně, přízvuk ale nezapřou.

Zdroj: 123RF.COM

A nejen proto se za ně můj bráška někdy stydí. Nikdy neměl se společností žádný problém. Chodí do školy, má spoustu kamarádů a je to úplně normální kluk. Tedy z pohledu ostatních. Moji rodiče v něm spatřují podivína, který s nimi do telefonu mluví zásadně česky, když ho ve veřejné dopravě okřiknou vietnamsky, nereaguje. Pořád se jich ptá, proč jsou na tu svou řeč a zemi tak strašně hrdí, když se přestěhovali do Čech.

Navíc jim má často pomáhat v krámku, jenomže se vymlouvá a raději dělá jiné věci. Jednou se mi přiznal, že jeho snem je stát se pilotem. Po dokončení školy chce jít na technické učení, později na specializovaný obor. Jenomže se to bojí rodičům říct. Ti totiž předpokládají, že po nic večerku zdědíme my.

Bratra chápu a podporuji. Nemyslím si ale, že by mu rodiče stáli ve štěstí. Možná jim jenom nedochází, že on zkrátka naši tradici příliš nechápe. Já sama mám od malička sen večerku vést a dělat lidi šťastnými, takže si nedovedu představit, jaké to pro něho je. Můj sen je totiž zcela jistě splnitelný, jenomže ten jeho bude jen těžko, pokud se nesvěří rodině. Doufám, že si svůj cíl prosadí a za dva roky zavítá na nějakou dobrou školu svého vysněného oboru.

Autor: Šárka Cvrkalová


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články