Je pravda, že bez práce nejsou koláče. A taky to, že by si člověk měl nejprve splnit povinnosti a až potom se bavit, ale někdy je potřeba se jen méně stresovat a povinnosti hodit na chvíli za hlavu. Třeba moje žena je povinnostmi úplně posedlá, a dokud není doma do posledního smítka uklizeno, je jenom ve stresu.
Věděl jsem vždycky, že je to pilná žena se smyslem pro pořádek, na kterou je spoleh, všechno udělá včas a povinnosti zbytečně neodkládá. To vše jsou vlastně i vlastnosti, kvůli kterým jsem si ji vzal. Netušil jsem ale, že se z toho může stát i problém, který vážně ohrozí náš vztah.
Má práce až nad hlavu a hrozně málo myslí na sebe
Moje žena pracuje v administrativě a dost práce si bere i domů. Když přijde ve tři hodiny z práce, dá se do úklidu a tak dvě hodiny trvá, než vysaje, zamete, setře prach. Potom udělá večeři a zhruba hodinu po ní ještě dodělává věci do práce. Teprve potom si se mnou jde lehnout.
Takto funguje pět dní v týdnu. O víkendech místo práce vaří obědy a dodělává dokumenty, které má během dalšího týdne odevzdat. Vlastně tedy kromě dvou hodin večer, po tom, co všechno dokončí a před tím, než usne, má čas na mě.
Snažím se jí pomáhat, ale ona to po mně vždy předělá
sasha1806/123RF.COM
Často opláchnu nádobí, zametu nebo setřu prach, ona ale jde a všechno po mně předělává. Prý bych měl trávit čas nějak smysluplněji. Oceňuje mou snahu, ale vidí v ní nedokonalosti. Nic mi nevyčítá, ale já si i tak připadám hloupě, že nedokážu pořádně uklidit ani hloupých pár talířů.
Několikrát se stalo, že se má dotčenost změnila v naštvanost. Chtěl jsem jí pomoci, aby na mě měla víc času, ale dočkal jsem se jen kritiky.
Tiše trpím a věrně čekám
Jednou jsem ji chtěl překvapit a udělal jsem jídlo. Když přišla z práce, byla sice nadšená, ale i tak se dala do svého běžného úklidu. Jídlo čekalo dvě hodiny, takže akorát vystydlo. A když jsem si naivně myslel, že čas, který běžně věnuje vaření večeře, stráví se mnou, pletl jsem se. Šla pracovat, byla ráda, že má více prostoru na dodělání korespondence.
Na otázku, na kdy projekt má, odpověděla – do pátku. Bylo pondělí odpoledne a já ji přemlouval, aby jednou zkusila myslet taky na mě. Naštvala se, že vlastně pořád myslím jenom na „to jedno“. Přitom jsem chtěl jenom trochu její přítomnosti a o „tom jednom“ nebyla řeč. Je pravda, že kvůli její vytíženosti nemáme děti a poslední dobou spolu ani nespíme.
Celý rozhovor skončil hádkou. Večer se mi sice omluvila a já pro klid nás obou omluvu přijal bez řečí, nic se ale nezměnilo. Miluju jí a tak mi stačí ty dvě hodiny každý den, kdy ji mám jen pro sebe. Je ale velmi těžké smířit se s tím, že je jí režim přednější než cokoli jiného…
Autor: Šárka Cvrkalová
