Když se Marcela rozešla se svým přítelem, jako první musela řešit bydlení. Jelikož dostala ultimátum a své věci si musela odstěhovat do několika dnů, považovala za velkou náhodu levné spolubydlení, které nabízel sedmdesátiletý Josef. To ale netušila, co jí během několika měsíců bude čekat.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Josef se jevil jako sympatický stařík. Za pronájem pokoje chtěl čtyři tisíce korun měsíčně a s Marcelou se domluvil, že mu občas pomůže s nákupem a úklidem domu, protože už prý sám na všechno nestačí. Ona s radostí souhlasila.
Nikam nechodil, byla s ním příjemná řeč. Po čase toho ale začal chtít trochu moc
„Jeho byt byl malý, obývák byl spojený s kuchyní, on sám si nechal menší místnost a já měla pokoj, kam jsem se vešla s postelí a psacím stolem. I tak jsme ale hodně času trávili v obýváku nebo kuchyni, dobře se s ním povídalo,“ říká Marcela.
„Z počátku jsem byla ráda, že spolu tak skvěle vycházíme. On sám sotva chodil, potřeboval hůlku na jakýkoli pohyb, někdy si zašel na vycházku, ale většinu času trávil u knížek, když jsem byla doma já, chtěl se se mnou pořád dělit o své historky z dětství. Začalo to být únavné.“
Marcela se marně snažila svému nájemci vyhýbat. I když mu řekla, že má práci, stále na ní mluvil. Dokonce začal chodit i k ní do pokoje, a to zcela bez dovolení.
„Někdy jsem přišla domů, on seděl u mě na posteli, že na mě čeká, že mi musí vyprávět o svém synovi. Snažila jsem se být milá, ale po třech měsících mi to začalo lézt krkem,“ přiznává.
Nejhorší ale bylo, když začal Josef po Marcele chtít, aby se o něho starala. „Nejdřív mi jednou za týden řekl, abych mu něco nakoupila, až půjdu do obchodu. To jsem respektovala. Když ale začal chtít, abych mu vyloženě nosila nákup každý den, nehledě na to, jestli jdu do obchodu já sama, vytáčel mě.“
Nechával mi na ledničce vzkazy, měl hloupé připomínky. Nakonec jsem si našla jiné bydlení
Brzy to zašlo tak daleko, že si začal dělat Josef seznam, který lepil na ledničku. Když ani po dvou dnech nebylo koupeno to, co si napsal, vytýkal Marcele, že na něho nemyslí.
„Slušně jsem mu řekla, že mu nakoupím, když budu mít cestu, jenomže sama chodím do krámu jednou za týden. On se mi vysmál, že čerstvé pečivo se kupuje ideálně denně.“
Kromě nákupů začal být také Josef náročnější na úklid. Marcela přikazoval, kdy a kde má uklízet, už to nebylo jen o pomoci, ale dělala mu služku.
A když v kuchyni, ve které si sotva ohřála jídlo, zůstaly na lince dva drobečky, měl s tím pronajímatel problém.
„Nakonec jsem si našla jiné bydlení. Platím sice mnohem víc, ale alespoň si nemusím celé dny s někým povídat a sloužit mu,“ vysvětluje Marcela.
„Pan Josef byl sice zezačátku milý, a tvářil se, že to všechno dělá pro mě. Ve skutečnosti byl ale pěkně vypočítavý a dobře věděl, že se mu to vrátí.“
Autor: Šárka Cvrkalová
