Když se podívám zpět v čase, vidím, jak moc jsme byla sobecká. Svého přítele jsem do stavby tak intenzivně nutila, dokud jsme ho úplně neodradila. Michal nejprve s naší svatbou souhlasil a všechny přípravy nechal na mně. Den před svatbou ale začal panikařit, rozplakal se, a nakonec utekl i z našeho domu.
Chtěl mě nejprve lépe poznat
Náš vztah začal, když mi bylo třicet let. Cítila jsem se stará a už jsem se chtěla usadit. Mým životním snem bylo mít rodinu a spoustu dětí. Michal se mnou mou vizi nesdílel, právě naopak. Sám žil do dvaceti pěti let u matky a nebyl schopen samostatně fungovat.
Později jsme se seznámili na táboře, kde jsme oba byli jako vedoucí a mě nadchlo, že bych konečně mohla mít muže, který by se mnou rád žil. Začala jsem na něj tlačit se společným bydlením a později i se svatbou, a dokonce i dětmi. Michal pořád tvrdil, že není připravený a já to měla vnímat jako jasný signál. Msto toho jsem ještě více tlačila na pilu a nutila ho, aby se rozhodl.
Se svatbou nakonec souhlasil
Zdroj: 123RF.COM
K mému překvapení jednou ráno přišel s informací, že se konečně rozhodl. Řekl, že si mě rád vezme, ale s dětmi chce počkat. Cítil s pořád příliš nezkušený, mladý a nedokázal si představit, že by byl hlava rodiny. S jeho podmínkou jsem souhlasila, ale sama pro sebe jsem si řekla, že jistě postupem času změní názor. Den naší svatby se nelítostně blížil a Michal začínal být nervózní a podrážděný. Každým dnem se jeho napětí stupňovalo, a nakonec už byl jen celé dny zavřený v pokoji a nechtěl se mnou mluvit. Myslela jsem si, že je to jen předsvatební nervozita, tak jsem ho nechala samotného přemýšlet.
Den před svatbou utekl zpět k rodičům
Všichni hosté byli pozvaní, prostor pro slavnost byl zarezervovaný a já se jen těšila, až konečně budu manželkou. Michal ale najednou začal vést podivné řeči. Zajímal se o to, kolik lidí jsem pozvala a jak si celý náš den představuji. Vše už bylo naplánované a svým zájmem na poslední chvíli mě rozčílil. Usadila jsem ho pár ostrými větami a čekala jsem, že jako obvykle jen tiše odejde.
On ale najednou vykřikl, že si to takhle nepředstavoval a začal ze sebe chrlit jeden důvod za druhým, proč je naše svatba špatný nápad. Všechna jeho slova mě neskutečně zraňovala a dívala jsem se na něj s otevřenou pusou. Nestihla jsem se k jeho námitkám ani vyjádřit a on už balil kufry. S pláčem a výčitkami házel své věci do zavazadel, a než jsme mrkla, opouštěl náš dům a odjel k rodičům. Celou svatbu jsem s bolestí v srdci rušila a pořád doufám, že se ke mě Michal vrátí.
Autor: Tereza Hotovcová
