Když jsme se s manželem začali bavit o druhém dítěti, už od začátku jsem podvědomě tušila, že druhé dítě nechci. Měli jsme dceru Lauru, která pro mě byla vším. Byly ji v té době 3 roky a podle manžela to byl ideální věk, aby měla mladšího sourozence. Ačkoli jsem vnitřně byla proti, nakonec jsem souhlasila a před půl rokem se nám narodila druhá dcerka Pavlínka.
Doufala jsem, že se to změní
Už v těhotenství jsem sama sebe přistihla, že se na miminko tolik netěším, jako jsem se před několika lety těšila na Lauru. Tehdy jsem všechno nějak víc prožívala, netrpělivě jsem čekala na první kopnutí, první pohyby. Druhé těhotenství bylo jiné a především uteklo daleko rychleji nežli to první. Celou dobu jsem doufala, že se to po porodu změní a já se začnu těšit z toho, že jsem přivedla na svět druhé dítě.
Mateřská láska se neozvala
Druhý porod byl dlouhý, hodně náročný, nakonec skončil císařským řezem. Když jsem se probudila na pokoji a sestřička se mě zeptala, jestli už se cítím na to, aby mi přivezla ukázat moji krásnou dcerku, zalhala jsem, že jsem ještě příliš slabá. Sestřička to sice pochopila a asi mi i věřila, že jsem po dlouhém porodu, který trval 39 hodin, příliš unavená. Já ale věděla, že lžu.
Dceru mi dovezli až pozdě večer. Byla krásná, roztomilá a vypadala jako Laurinka, když se narodila. Jenže ona pověstná mateřská láska se u mě neprobudila. Ano, cítila jsem, že druhou dceru miluji, ale necítila jsem k ní takové pouto, jako ke své prvorozené.
Manžel se zeptal, jestli se něco neděje
Jak týdny plynuly, postupně jsem si na přítomnost druhé dcery Pavlínky začala zvykat. Nicméně i přesto sama moc dobře vím, že ji nemiluji tolik, jako Lauru. První, kdo si všiml mého odlišného přístupu, byl manžel. Zeptal se mě, jestli je všechno v pořádku. Prý si všiml, že k Pavlínce přistupuji tak nějak jinak a je prý na mně vidět jistá odtažitost. Přesvědčila jsem ho, že se mu to jen zdá a sama sobě přísahala, že si musím dát pozor na to, aby mé odlišné chování k dcerám nebylo vidět.
Bývám na ni zlá a okolí to vidí
Ačkoli se snažím druhou dceru milovat, prostě mi to nejde. Miluji ji, to ano, ale ne tak silně, jako první dceru. Bývám na ni zlá, někdy zbytečně zvyšuji hlas nebo křičím a okolí si toho začíná všímat. Jiné maminky si na mě ukazují, sousedky si štěbetají. Trápí mě to, ale nevím, co s tím mám dělat. Jak se mám přinutit, abych i druhou dceru milovala stejně?
Autor: Nikol Kolomazníková