Lucie a Jana se znají už spoustu let. Chodily spolu do školy a jejich přátelství pokračovalo i tehdy, kdy si každá našla partnera a začala žít svým vlastním životem. Lucie byla vždy přesvědčena o síle jejich kamarádství, proto ji velmi ranilo, když se o kamarádce dozvěděla smutnou pravdu.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky z Jihomoravského kraje, která nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Lucie nám poslala e-mail, ve kterém se nejdříve omluvila, že to má do naší redakce bohužel přes půl republiky, proto volí tuto cestu, jak se s námi spojit. Poté nám vylíčila svoji zkušenost, která ji přiměla přehodnotit dlouholeté kamarádství s Janou. Ještě nedávno ji totiž považovala nejen za nejlepší kamarádku, ale i za spřízněnou duši. To se ale změnilo.
Janu jsem znala roky, jedna o druhé jsme věděly všechno
„Janu jsem poznala na základní škole, od té doby jsme kamarádky,“ píše Lucie „Vychodily jsme společně základku, po které jsme se obě vyučily na kosmetičku,“ pokračuje a dodává, že za celé ty roky nedala jedna bez druhé ani ránu. „Znaly jsme se velmi dobře, jedna o druhé jsme věděly úplně všechno,“ píše hrdě.
Po rozchodu s přítelem u mě byla pečená vařená
Lucie nám v e-mailu vypráví, že když se Jana rozešla se svým dlouholetým přítelem, byla u ní doma doslova pečená vařená. Naštěstí má Lucie tolerantního manžela, kterému nevadilo, když u nich doma nešťastná kamarádka zvonila třeba ve dvě ráno jen proto, že si potřebovala promluvit.
„Nebylo to jednoduché období,“ zmiňuje se Lucie. „Mám ale Janu ráda, proto jsem nic neřekla,“ dodává. „Potřebovala oporu, útěchu, přesně to se ode mě očekávalo.“
Doma se mi začaly ztrácet věci
„Už si přesně nepamatuji, kdy to začalo, ale doma se mi začaly ztrácet věci,“ píše nám Lucie. „Zpočátku jsem si nedala dvě a dvě dohromady a nad ztrátami jsem prostě jen tak mávla rukou,“ přiznává se otevřeně. „Ani ve snu by mě nenapadlo, kdo za mizením všech těch věcí stojí.“
V e-mailu Lucie dále stojí, že se jí tuhle ztratila brož po babičce, jindy zase postrádala oblíbenou mikinu, posléze marně pátrala po náušnicích, které dostala od manžela. Dokonce se přiznává, že ji nejednou napadlo, že všechny ty věci prostě jen někde zašantročila a sama sobě za to nadávala.
Nemohla jsem tomu uvěřit: Jana mi doma kradla věci!
„Jana u nás byla na návštěvě, pozvala jsem ji na večeři,“ vysvětluje Lucie. „Během večera si odskočila, ale nevracela se asi deset minut,“ pokračuje. „Šla jsem se podívat, jestli jí třeba není zle, a našla ji v ložnici, jak mi prohrabuje šperkovnici,“ píše. „Nejdříve mi tvrdila, že se jen tak dívala, ale poté se rozplakala a přiznala, že mi už delší dobu doma krade věci,“ překvapuje nás Lucie vývojem událostí.
Lucie píše, že tomu nemohla uvěřit. Janu považovala za kamarádku a ona jí přitom doma opakovaně kradla věci. Snažila se sice kamarádku pochopit, odpustit jí, ale nedokázala to. Proto jí řekla, že pokud mají zůstat kamarádky, půjde se léčit.
Uvidíme, jestli se nám Lucie ozve, jak se to s její dlouholetou kamarádkou Janou, u které se projevil problém zvaný kleptomanie, podařilo vyřešit.
Autor: Nikol Kolomazníková
