Už odmalička bylo pro Lucii velkým snem pomáhat lidem. Alespoň to píše v e-mailu, který nám zastala. Dnes dělá práci, která podle mnohých vyžaduje velmi silnou psychiku člověka. Ale když se do toho jednou dostanete, podle Lucie je výsledek tím nejlepším pocitem, jaký lze zažít.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Když jsem byla úplně malá, chtěla jsem být doktorka nebo pracovat v lékárně. Pomáhala bych těm, kteří to potřebují. Ale postupem času mi došlo, že nesnesu pohled na krev a v tomhle oboru bych se moc neuplatnila,“ směje se.
„Navíc jsem si uvědomila, že existují i lidé, kteří potřebují pomoci jinak než jen ze zdravotního hlediska. Po gymnáziu jsem začala studovat sociologii, a nakonec jsem se dostala až tam, kde jsem teď.“
Sice nemám kancelář, ale dělám prospěšnou práci
Lucie pracuje v oboru, který se nazývá streetwork. Její prací je sledovat a oslovovat sociálně slabší skupiny v jejich přirozeném prostředí a pomáhat jim s tím, co je třeba.
To znamená, že se pohybuje především v parcích, po nádražích, na starých ubytovnách, zkrátka tam, kde se nacházejí lidé, kteří se vlastním zaviněním nebo jinými nepříznivými okolnostmi, ocitli v nepříjemné situaci.
„Může jít o bezdomovce, matky s dětmi, které bydlí na ubytovnách bez elektřiny a topení. Pomáháme jim s kolegy se zajištěním základních životních potřeb, ale i se vzděláváním v oblasti toho, jak si mohou sami pomoci,“ vysvětluje Lucie.
Poté, co streetworker objeví skupinu či jednotlivce, kteří potřebují pomoci, snaží se jim ukázat, co mohou dělat pro to, aby se měli lépe. „Vodíme je na úřady, radíme jim ohledně zdravotní situace,“ dodává.
Lucie tvrdí, že když pak někomu skutečně dokáže pomoci a ve skupině lidí, kterou už delší dobu sleduje, vidí najednou nějakou změnu, je to pocit k nezaplacení.
Někdy je to o nervy, ale nikdy bych se toho nevzdala
„Někteří přátelé se mě ptají, jak mohu takovou práci (hlavně jako žena) dělat. Ne každý totiž chce pomoci. Sociální pracovnice obvykle pomáhá těm, kteří si o to sami řeknou, ale my jsme trochu jiní. My vyhledáváme ty, kteří si sami o pomoc neřekli,“ vysvětluje.
„Často se stává, že nás lidé pošlou do háje slušným i neslušným způsobem, podnapilí bezdomovci pomoci nechtějí a matky se bojí, že jim vezmeme děti. Musí pochopit, že jim chceme pomoci, ne ublížit, potom to má nějaký výsledek.“
I když se denně Lucie setkává s nepochopením a někdy je jí až nepříjemné, jak se k ní chovají ti, kterým chce pomoci, ona říká, že by streetworking za nic na světě nevyměnila.
„Ano, některým pomoct nedokážeme. Je ale stále více těch, kterým jsme já a moji kolegové nějakým způsobem dokázali změnit život k lepšímu. A vědomí toho, že jsme součástí něčeho takového, mi dělá obrovskou radost,“ dodává.
„Nemusím mít zrovna kancelář a být denně zahrnutá papíry, abych na svou práci byla hrdá. Pomáhám lidem tak, jak jsem vždycky chtěla. A to je pro mě nejdůležitější,“ píše závěrem Lucie.
Autor: Šárka Cvrkalová
