Zážitek, který se Lindě stal, je jako ze strašidelného filmu. Dodnes se klepe hrůzou, když si na událost vzpomene. Přiznává, že ji dokonce tvář neznámého děsí i ve snech.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Byl to snad jeden z nejděsivějších zážitků, jaký jsem kdy zažila. Když jsem to pak doma vyprávěla rodině, nechápali, co mě na tom tolik vyděsilo. Ono se to špatně vysvětluje někomu, kdo podobnou věc nezažil,“ říká Linda.
Jela jsem z návštěvy, byla jsem unavená a na minutu usnula
K příbuzným jezdí Linda vlakem vždy, protože auto nevlastní. Od toho zážitku si prý ale dává pozor, aby se nikdy nezdržela do noci. Protože půlnoční expres je pro ni od toho dne tím největším strašákem.
„Bylo asi jedenáct v noci, když jsem nasedala na vlak, který mě měl odvézt domů. Cesta od mé sestry, kterou jsem byla navštívit, trvá vlakem zhruba dvě hodiny. Bylo pozdě a já byla unavená. Zavřela jsem oči a začala podřimovat,“ vzpomíná čtenářka.
„Probudilo mě otevírání posuvných dveří. V šeru stála postava muže. Až když si přisedl a dopadlo na něj trochu světla z vnitřního slabého osvětlení, všimla jsem si jeho vzhledu. Vyděsila jsem se.“
Muž byl celý v černém kabátě, na hlavě měl klobouk a přes půl obličeje ošklivou jizvu.
„Vypadalo to jako popálenina. Nejspíš měl někdy nějakou strašlivou nehodu. Potkat ho ve dne, asi bych ho v duchu litovala. Jenomže v tom šeru mě jeho výjev zkrátka vyděsil.“
Modlila jsem se, aby si nechtěl povídat. Celou cestu mi bylo nepříjemně
Linda nejdřív netušila, jestli není náhodou v polospánku. Když si naplno uvědomila, že už nespí, snažila se po neznámém muži příliš nekoukat a spíše směřovat pohled ven.
„Bála jsem se, že si bude chtít povídat. Naštěstí byl očividně taky unavený. Brzy stáhl klobouk do očí, nasadil si sluchátka a začal také usínat. I tak jsem se ale celou cestu cítila nesvá.“
Doma se Linda se vším svěřila manželovi, také ihned druhý den volala sestře.
„Je to spíše legrace, uvědomuji si, že můj příběh musí přátele a známé bavit. V tu chvíli jsem ale opravdu byla celé zkoprnělá a modlila se, aby se z toho všeho nevyvinula nějaká scéna jako z filmu.“
Linda také přiznává, že se jí už několikrát o neznámém zdálo. Vidí ho prý ve snech, někdy jen tak sedí naproti ní ve vlaku, jindy ji pronásleduje po lese. „Nejspíš bych měla přestat sledovat horory,“ přiznává závěrem.
Autor: Šárka Cvrkalová
